Poločas

V básnické tvorbě Lydie Romanské jsou dvě stálice – láska a tvorba – snadno zaměnitelné, bývají ve středu autorčiny výpovědi. Alfa i omega jejího člověčího hodnocení (a ovšemže sebehodnocení). S romantismem ženy vždy obhajovala věrnost, třeba i proti naléhající módě krátkodobých vztahů. A tak texty milostné i ty o zmáhání skutečnosti najdeme na stránkách čtvrté autorčiny knížky Poločas. Jako by si však nyní autorka uvědomovala, e náš život je bohatý (třebaže nelíbivý) a přimkla se ke skutečnosti více plochami. Jednou z nich je nemoc otce, matky a tetiček, jinou odcházení stromu dlouho provázejícího člověka a vlastní blížící se stáří, tou nejzazší pak – smrt. Spolu s bohatší výpovědí o tom, co zakusila a poznala, usiluje autorka o prostotu a větší výrazovost své poezie. Vždyť „poločas“ vyjadřuje jistou uplynulou dobu existence a naznačuje také hranici... předěl... Co bude následovat?... celý text