Poslední konec světa

Pod tímto možná trochu pochmurným názvem se skrývá třicet povídek autora, který dlouhodobě inklinuje k žánru science fiction a jeho „krajním mezím", jež často vykresluje s humorným nadhledem. Autor před námi zviditelňuje základní „lidský moment", který má čtenáře nejen šokovat, ale zároveň i přivést k zamyšlení nad tím, co je opravdu lidské. Nevymýšlí, jak vyplývá z názvů povídek, jen jakési neskutečné impaktní metamorfózy neexistujících vynálezů, např. simulátory duše, generátory smíchu, chemické supercharisma, psychodlaky aj., ale především se zabývá člověkem a jeho vnitřním problémem, vyvolaným nečekanými, nejčastěji zcela fantastickými okolnostmi. Sympatizuje s lidskými či lidským bytostem podobnými postavami natolik, že je téměř zbožňuje, či lépe řečeno zvěčňuje, jak je vidět hned v první povídce Simulátor duše a především v „pohádce" Tři přání. Přichází ze zcela novými neotřelými příběhy, jejichž hrdinové – vychytralé platební karty, mimozemšťani v podobě obřích kovových volejbalových sítí, laskavé robovčely, lochnesské nestvůry, překvapivě lidský hromovládce apod. – slovem, klasický sci-fi bestiář a relikviář – ožívají a nově jsou pojmenováváni a definováni groteskním a ironickým nadhledem, čímž tento pompézní gejzír nečekaných nápadů s ještě nečekanějšími pointami přináší konejšivě hravý a léčivý tanec fantazie, humoru a zamyšlení. Ladislav Szalai j snad poslední matador, který u nás v „nové době" ještě pravidelně vydává sci-fi povídky, což svědčí nejen o zarputilosti, s níž se věnuje tomuto žánru, ale i o kvalitě jeho projevu, jenž nachází i dnes své hluboce vnímavé čtenáře.