Dcera na zabití

Proti mladé generaci máme stále tisíce výhrad. Dokážeme si ale někdy přiznat, jací jsme byli my? Odborné knížky uvádějí, že u normálního jedince končí puberta v osmnácti letech. Fyzicky snad. Mé psychické zrání skončilo po třicítce. A pak věřme odborníkům. Měla jsem tolik energie, že bych hravě utáhla Temelín, leč uplatňovala jsem ji na těch nejméně vhodných místech. Nedbajíc dobrých rad rodičů jsem se střemhlav vrhala do nejrozbouřenějších vod života a ten mi to po zásluze vracel. A tak jsem se léta topila v menších i větších problémech a jen občas mi bylo umožněno nadechnout se nad hladinou a prožít si malý kousek štěstíčka. Přesto nelituji. Naopak. Při vzpomínce na mnohé "šílené a neřešitelné" se dnes srdečně zasměji. Vždyť právě všemi těmi maléry, zvraty a okamžiky překvapení je život plnější, barevnější, krásnější a stojí za to ho žít. A tak tedy, jak to bylo…“