Štěstí někdy pelichá

Každá věc, událost, člověk či slova mohou být klíčem k něčemu většímu. Umění otevírat zamčené dveře mi připomíná zádumčivého pivaře, který ví, že svět je otvírák a vypráví. Autorka podruhé píše detektivku o mezilidských vztazích, cestuje kolem světa a posledním stoletím. Ať už procházíte Guggenheimovým muzeem v New Yorku nebo se plazíte skrz šumavský les, potkáte lidi, které znáte — zamlklé židy, hlučné antisemity, zodpovědného pákistánského řidiče a naivní americkou učitelku. Všichni zanechávají v příběhu autentické stopy — podprahové připomínky, že holocaust a rakovina patří k životu stejně jako nevěra a žaludeční potíže; na ty první se však umírá. Dětský guru Max a drobné absurdity každodenního života brání knihu před sentimentem. Velké pochyby a malé jistoty. Autorka začíná jako útěk. Při čtení prvních stránek jsem si vzpomněl na Arnošta Lustiga, který řekl, že útěk může být začátkem něčeho nového. Po přečtení knihy dodávám, že může být i prvním krokem na cestě zpět, pokud má smysl se k něčemu vracet.