Emauzy

Co nutí Pavla Krhuta, že zůstává ve funkci ředitele statku v opuštěném, zanedbaném pohraničí, třebas vidí, že příkazy strany jsou nesmyslné, třebas si stále znovu uvědomuje rozpor mezi rozevlátými hesly a ubohou skutečností? Jak to, že se nevzepře pitomým, nelidským lžím, že se stane dokonce agitátorem združstevnění českého a slovenského venkova, když přece předobře ví, že strana ještě před nedávnem vylučovala zřizování kolchozů jako šuškandu? Proč se znovu a znovu podrobuje, proč se stává pomocníkem režimu, o němž se denně přesvědčuje, že člověka zotročuje, místo aby ho osvobozoval, jak hlásá propaganda? Na tyto rozpory nachází Jan Pastor psychologicky velmi subtilní odpovědi. Neomlouvá hrdinu, nepromíjí mu sebemenší ústupek nátlaku stranických funkcionářů. Dává mu projít peklem soukromého života, rozvráceného novým „řádem”, protrpět pozvolný zánik vlastního rodu. Teprve konfrontací s osobními katastrofami si Pavel Krhut plně uvědomí zločinnost idejí, které uchvátily v únoru 1948 moc a pro něž pracuje nerad, spíše z nedostatku osobní kuráže, ale i proto, že je v něm pevně a nesmazatelně zakotveno to prapůvodní selství, jehož zárodek si odnesl z domova. Připoutává ho k půdě, i když nepatří jemu a i když mu aparátčíci házejí pod nohy klacky. Dře se, obětuje úkolům, které ze strachu či dobrovolně převzal, rodinné štěstí, pomáhá zkrátka bez ohledu na ztráty „budovat socialistickou vesnici”. Neustálé konflikty svědomí, marnost úsilí vykonat přes všechny nesnáze něco opravdu užitečného pro celek, ho nakonec zabíjejí. Autor, známý spisovatel, žijící v Československu a kryjící se pseudonymem, má týž vztah k půdě jako její hrdina. Ví tedy, o čem mluví, a jeho jazyk prozrazuje neskonalou lásku k přírodě, souzvuk a ničím nepřemožitelné splývání venkovského člověka s prostředím, v němž vyrostl; naplňuje román, jakkoli vysoce aktuální a dramatický, nefalšovanou poezii v nejlepší tradici velké české literatury.