Podmínky nemožnosti I–II – Ztráta času

Projekt Podmínky nemožnosti nabídne komplexní kritickou reflexi předpokladů a rámců, které dnes vymezují (ne)možnosti poznání, jednání a estetického prožívání. Jestliže se v posledních pár letech hodně mluvilo o obratu k objektu, zde se středem pozornosti opět stává subjekt. Je to ovšem subjekt porušený, ztrácející půdu pod nohama. Jednotlivé výstavy se zaměří na různá hlediska, z nichž lze popisovat rozpad subjektivity: čas, prostor, práce, jazyk, lidskost, technika, psychika. „Ztráta času“ znamená především ztrátu víry v budoucnost jako otevřenou dimenzi, do níž promítáme svá očekávání, dále ztrátu historické paměti, která zajišťuje kontinuitu s minulostí, a konečně také ztrátu přítomnosti jako prostoru pro jednání. Tím, co se hroutí, je čas jako horizont, uvnitř kterého se formují naše tužby a projekty. Je ohrožena samotná naše schopnost prožívat vlastní existenci jako pohyb od „předtím“ k „potom“, která je konstitutivní podmínkou subjektivity. V přítomnosti obtížně hledáme událost, která by mohla konstituovat kolektivní subjekt změny. Představám budoucnosti vládne dystopická imaginace. Nadvláda pastiše v kultuře svědčí nejen o neschopnosti přicházet s inovacemi, ale také o absenci smyslu pro dějiny, kdy se z minulosti stává skladiště vyprázdněných forem. Omezení politického protestu na rámec bezprostřední přítomnosti vede k jeho estetizaci. Současné umění nedokáže být aktuální, protože jeho „současnost“ spočívá v nekonečném prodlužování statu quo. Subjekt, jehož vnímání času se rozpadá na sérii nespojitých okamžiků, zůstává vězet ve stavu „trvalé přítomnosti“. V dnešních produkčních podmínkách se předmětem vykořisťování stávají anonymní částice času, odtržené od osobností svých nositelů. To spolu s vlivem informačních a komunikačních technologií způsobuje pocit zrychlení životního tempa, kterému lidská psychika už nemůže stačit. Únik v podobě zpomalení je luxus dostupný jen nemnohým. Akcelerace technologického vývoje možná nabízí cestu ven z atmosféry nezvladatelných hrozeb, není ale jasné kam, pro koho a za jakou cenu. Budoucnost, která předchází přítomnosti jako strukturující podmínka „spekulativního času“, je předem vytěžena prediktivními nástroji vládnoucího ekonomicko-politického systému. Jako náhražku za ztracenou možnost politicky působit na realitu nabízí spekulace fiktivní obrazy vnějšku, kam nebudeme vpuštěni, a budoucnosti, která se neuskuteční. Melancholie, jež spočívá v odmítnutí smířit se se ztrátou subjektu emancipace, se paradoxně stává posledním odrazovým můstkem pro odpor. Zahlcen komplexností dnešních temporalit, anděl dějin stojí na místě a točí se dokola.