Penthesilea

Sbírka představuje básníka Ivana Wernische v jeho nejlepší formě. Je marné chtít v krátkosti charakterizovat tohoto velkého autora, jenž obdržel všechny ceny, jež je možné za literární tvorbu v Čechách získat. A přece – není kdesi v hloubce pod jeho svrchovanými a mnohotvárnými básněmi především hořká melancholie? Achilles skolí Penthesileu; když jí však sejme přilbici, zamiluje se do umírající tváře královny Amazonek. Tak příběh vyprávěli staří Řekové. A německý romantik Kleist nechává Penthesileu zabít milovaného Achilla, aby pak umřela žalem nad svým činem. Vzepětí i svár mužského a ženského principu, ale také svár uvnitř člověka samotného, veselí i žal se u Wernische ozývá v jiných než po staletí kanonizovaných moralistních tóninách. Nese je jeho svébytná, třaskavá obraznost a téměř hmatatelně materiální, dřevitá, sukovitá, a o to víc přesná, radostně či klidně praskající, hořící řeč. * Ve sbírce Ivana Wernische opět nacházíme nadsázku a fantazii, jimiž lze vyjádřit představu o světě, v němž není nic nemožné. Básník se uchyluje na ostrovy obydlené nespoutanou představivostí, ale tato známá scéna se najednou mění. Náhle se tu ve větším měřítku (především v závěru) projevuje zármutek a zklamání, je tu více bolestné nostalgie, trpkosti a zmaru. Bájná amazonská královna, která se stala jednou z obětí trojské války a objevuje se v titulu, zde proto může být chápána i jako symbol pochodujících vojsk, jako železné sevření, jež uchopí „ruku bojovníka a vede ho do veliké bitvy“. Ve Wernischových básních teče krev, hoří města a „říše mrtvých vítězí na všech frontách“. Je to ale opravdu jen temná předtucha? „Rozevřená břitva ukazuje blíže neurčený čas“ a nezvalovská svíce, zasazená do úvodního motta, nedokáže nic jiného než osvětlit „na stěně obrázek tmavé noci“...