Ticho těchto věcí

More about the book

Rád sleduji zápas výtvarníka se slovem, ale i básníka s kresbou, případně hudebníka s poezií. Domnívám se, že ukročení jiným směrem je vždycky obohacující – především pro samotné umělce. Kniha Ticho těchto věcí je monologem výtvarnice Anežky Kovalové. A jsou to slova stejně skromná a pokorná jako její kresby a malby. Když Anežka mluví o jistotě, mluví o jistotě bílých zdí, o jistotě stolu a podlahy a…?! Věcí. Když mluví o přítomnosti, mluví o nočním kopci, o tmavém mraku či spadlém jablku. Když jde o zvuk, je to zvuk vody protékající korunami podzimních stromů. Když píše o tichu, tak o tichu zůstávajícím po člověku, který před chvílí odešel. O Bohu ani slovo, a přece máte pocit, že je všudypřítomný. Pokud zde existuje nějaký dialog, pak výhradně se Zemí, nebem, anděli. Má to svoji logiku, neboť Anežka je v prvé řadě výtvarnice, proto se kloní k reálným detailům viděné skutečnosti, k tomu, co spoluvytváří každodenní obraz-odraz života. Domnívám se, že ten věčný dialog s věcmi je Anežčin záměr. Samotné její skromnosti se příčí něco tak nevyslovitelného – jako je Bůh – vyslovit. Nechává ho být vedle sebe, zemitě posedávat na židli, nebo u stolu, na kopci, pod mrakem, v odlehlém, ale věčném a věcném tichu… Teprve potom maluje. Židli, stůl, kopec, květinu, popřípadě píše, vždy s neviděnou boží přítomností. Knížka Ticho těchto věcí je o naprostém zastavení se v čase. Opakem toho, co se děje tam… venku.