Inkvizice v Čechách po 400 letech

More about the book

Vedli mě chodbou s prvními mřížemi, kde byli dozorci v přijímací místnosti. Po předání dokumentů jsem zůstal sám a kapitán se mě vyptával na osobní údaje. Musel jsem vyložit všechny své věci a poté mě odvedli do cely, kde jsem se musel svléknout. Po prohlídce mi dovolili obléknout se zpět. V cele, slangově nazývané "přibyl", bylo asi 13 kovových postelí a z oken jsem viděl zničený dvůr. Po večeři jsem neměl co jíst, což mi v tu chvíli nevadilo. V cele byli další tři vězni, a když jsem potřeboval na záchod, musel jsem se posadit, aby mě ostatní neviděli. Spoluvězni se smáli, když jsem odpověděl, že půjdu jen na malou potřebu. Po chvíli přišel jeden z vězňů a snažil se spláchnout po sobě. Ostatní začali bušit na dveře, ale dozorce je neslyšel. Jeden vězeň, který pracoval v nemocnici, nám tajně hodil paštiky a chleba, a my jsme se o ně podělili. Já jsem chleba nechal na posteli, protože jsem na něj neměl chuť. Když zhasli, vedle mě ležel sparťanský fanoušek, který se snažil najít spojence. Přemýšlel jsem o zoufalství a o tom, jak snadno by se dalo oběsit. S hrůzou jsem si uvědomil, že musím přežít pět let v tomto vězení, a pocit nespravedlnosti mě zasáhl.