Pražská katedrála Matyáše z Arrasu a Petra Parléře

Císař a král Karel IV. se zasloužil o vybudování celé řady monumentálních staveb, ovšem zvláštní pozornost věnoval Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Měla se stát vrcholným dílem gotiky – kamenným ztělesněním víry, symbolem královského majestátu, sídlem arcibiskupa, střediskem kultu zemských patronů, dějištěm slavnostních korunovací, pohřebištěm královským a vlastně i národním. Žádný jiný kostel v Evropě nespojoval tolik důležitých funkcí najednou. Projekt prvního stavitele katedrály Matyáše z Arrasu patřil už ve své době doslova ke stavebním zázrakům. Jednoznačné zadání přenést do Prahy styl jihofrancouzských katedrál nenápadně přizpůsobil vlastním představám i místním tradicím. Přístup jeho nástupce Petra Parléře byl natolik osobitý, geniální a přitom architektonicky riskantní, že se dostal do konfliktu s tehdy uznávanými pravidly. A tak chrám zasvěcený původně neznámému sicilskému mučedníku Vítovi v srdci naší metropole budí i v 21. století úžas svou impozantní vznešeností z dálky, z blízka i zevnitř. Pražská katedrála není nejstarší, nejširší ani nejvyšší v Evropě. Její jedinečnost spočívá v ohromující vyváženosti. Celková délka stavby je 124 metrů a šířka transeptu dosahuje 60 metrů. Klenba se tyčí do výšky přes 33 metrů a téměř stometrová tzv. jižní věž dodává hlavnímu městu čitelné charakteristické panorama. Slovo Boží může v posvátném prostoru katedrály vyslechnout najednou víc než osm tisíc lidí.