Přenašeči závěsů

Třetí sbírka Ondřeje Hrabala se jazykově rozpíná od útržkovitých záznamů po rozbujelou imaginaci vášně, obrací zejména do minulosti – té intimní v doteku s kolektivní. Zpochybňuje prastaré příběhy, ale zpochybňuje vlastně jazyk jako takový, lidskou řeč. Ve světě jeho sbírky je komunikace možná jen stěží – nerozumí si lidé mezi sebou, ale ani subjekt sám vykořeněný z tradic, příběhů, ze společnosti, vztahů i života. Subjekt, který se zmítá mezi potřebou angažovanosti a rezignace pod tíhou sebedestruktivního „pokroku“. Zbývá jen jeho paměť, ze které se vyjevují ty nejdůležitější fragmenty vzpomínek na prchavé štěstí, záchytné body jeho lidství.