Memoáry 1942–1971

More about the book

Začal jsem uvažovat o emigraci. Měl jsem nabídku z Paříže, kde jsem už působil, a také ze Štrasburku, kde slavistika měla dobrou pozici. Nakonec přišla nabídka z Istanbulu. Žena však nechtěla odejít, a ani já jsem vlastně emigraci nechtěl. Rozhodl jsem se pro další zápas. V březnu 1970, kdy se normalizace rozjela naplno, jsem se jako bývalý prorektor brněnské univerzity a významný bohemista nechtěl vzdát. V pamětech zahrnujících léta od maturity v květnu 1942 do podzimu 1970 najde čtenář řadu situací — od zatčení během totálního nasazení v Rakousku v květnu 1944 po odborné působení v cizině a aktivní účast v akademickém životě v Brně na konci 60. let. Využívám své jazykové znalosti a diskutoval jsem s Rakušany různých názorů, vyjednával jsem v nacistickém vězení a na univerzitě v Greifswaldu jsem se pře s východoněmeckými kolegy. V Paříži jsem debatoval s Francouzi i českými exulanty. Jako prorektor jsem prosazoval nové studijní plány a aktivně se zapojil do založení Svazu vědeckých pracovníků. Během normalizace jsem se rozhodl říkat pravdu do očí normalizátorům. Paměti obsahují stručné zápisky z odborných setkání a jsou dobrým svědectvím o akademickém životě v 50. a 60. letech. Celkově jsou pak svědectvím o bohatém životě českého intelektuála, který aktivně působil i po roce 1989.