Jitka Uhdeová Books

Svazek obsahuje tři Kunderovy texty o Janáčkovi, které vznikly ve Francii mezi rokem 1991 a 2004. V třetím textu (záznamu rozhlasového rozhovoru, který vysílal Český rozhlas 3 – Vltava dne 3. července 2004) formuluje Kundera základní otázku: Je Janáček „jen zajímavým skladatelem jakéhosi exotického koutu Evropy, anebo jedním z tvůrců moderní světové hudby“? Tato otázka podle Kundery provází Janáčkovo dílo jako jeho úděl a prosvítá za všemi texty: v prvním z nich, Hledání přítomného času, je Janáčkova opera srovnávána s úsilím Flauberta a Hemingwaye uchopit „prózu života“ a její „přítomný čas“; v druhém, Liška Bystrouška, drásavá idyla, je Janáček řazen k velkým osamělým antiromantikům Střední Evropy; v posledním, Nepravděpodobný osud (rozhovor s Tomášem Sedláčkem), je Janáčkův osud konfrontován s největšími skladateli moderní hudby, od Schönberga ke Stravinskému.

„Vyprávění začíná zatčením a výslechy, pokračuje léty ve vězení a končí propuštěním po amnestii. Hrdina se často vrací do let mládí, mimo jiné i ke vzpomínkám na plachou a nenaplněnou studentskou lásku k vážně nemocné dívce. Vězeňské kapitoly mají charakter klíčové prózy a mnozí vězni zde vystupují pod krycími jmény (...). Že je zkušený vypravěč, prokázal Pecka zejména na příběhu slovenského spoluvězně, evangelického pastora, jemuž vězni říkají Nemo. Ten na sebe vzal těžkou vinu své povrchní a rozmazlené dcery Ilonky, jež zavraždila svého manžela. V době, kdy už byl její otec odsouzen jako údajný vrah k dlouholetému žaláři, ji výčitky svědomí dovedou k sebevraždě (...). Peckův pohled na věznění je jiný než třeba pohled jeho jmenovce Karla Pecky či později Václava Havla nebo Evy Kantůrkové. Dominik Pecka snáší vězení jako pravý křesťan, chápe své uvěznění jako ‚rozhodující zkoušku kněžského poslání'. (...) Jeho deník je i deníkem naděje (...), dokazuje, že proti zlu se dá bojovat i humorem, byť smutně ‚muklovským'.“

Martinický spisovatel Patrick Chamoiseau (nar. 1953) opřel svůj román o rodné prostředí, kde ještě žije autentický tvůrce ústní slovesnosti. Solibova smrt inspiruje fantastický, groteskní i oslavný románový zpěv. „Kdo ho zabil?“ ptají se policisté tváří v tvář nevysvětlitelnému úmrtí vypravěče Soliba Ohromného, jehož život ustal uprostřed vypravěčského vystoupení jedné karnevalové noci ve Fort-de-France. Solibovi posluchači vědí, že se ten zázračný mistr slova, trochu kouzelník, milovník rumu a hlavně moudrý a moc hodný člověk zadusil slovem. Policie ovšem tuto diagnózu nebere vážně a zahajuje vyšetřování plné přízračné krutosti a neodolatelného humoru. Z výpovědí svědků a z jejich vzpomínek se postupně skládá obraz osobnosti Soliba Ohromného, uhlíře a geniálního šoumena, který symbolicky sám od sebe umírá v okamžiku, kdy bere za své doba vypravěčů, mnoha vlákny ještě spojená s otroctvím; doba prodchnutá kouzly, pověrčivou amorálností — a také skutečnou solidaritou a životní moudrostí, které umožňovaly otroctví přežít.