Josef Bernard Prokop Books

Důvěrné vyprávění nejen o císařových manželkách Po třech knihách o Karlu IV. - Tajném deníku, Císaři a císařovně, Císařovi a synech - mají čtenáři znovu možnost nahlédnout do života našeho největšího panovníka. Tentokrát do jeho života intimního, zbaveného pompy a vznešenosti. Za svého důvěrníka si císař vybral mistra Theodorika, svého dvorního malíře. Chystal se mu totiž zadat důležitý úkol, namalovat portréty svých čtyř manželek. Byla Karlova manželství šťastná? Spojovala královský pár společná dobrodružství? Sdíleli spolu tajemství? Jaké byly jeho manželky? K čemu Karla inspirovaly? Měly vliv na jeho rozhodnutí a činy? Zradila ho některá, anebo ho vždy bezvýhradně podporovaly? A kterou z nich nejvíc miloval? Barvité líčení, v němž se prolíná Karlova minulost s přítomností, kdy dochází k třenicím mezi jeho čtvrtou manželkou Alžbětou a syny Václavem i Zikmundem, přináší odpovědi.

Více než šest století uplynulo od chvíle, kdy Karel IV., český král a římský císař, svěřil své myšlenky a nejhlubší pocity pergamenu. O jeho oficiálním životě bylo napsáno mnoho, ale jeho osobní zpovědí, která měla zůstat utajena veřejnosti, ale řízením osudu opět spatřila světlo světa, je Tajný deník. Jemu svěřil své vzpomínky na dětství, na milovanou matku, královnu Elišku Přemyslovnu, a na svého otce, českého krále Jana Lucemburského, se kterým měl velmi komplikovaný vztah. Jeho myšlenky patřily i jeho čtyřem ženám, jež všechny vroucně miloval, a dětem, zejména malému synkovi, pozdějšímu českému a římskému králi Václavovi IV. Poznejte život a pravou duši Otce vlasti, schopného a obratného panovníka, pravého přítele, oddaného manžela a laskavého rodiče, člověka milujícího, neúnavně budujícího, pevného v zásadách i tápajícího; muže, jenž v České zemi našel svůj pravý domov.

Královské paměti Jiřího z Poděbrad jsou historickým románem, který se opírá o historická data i události, ale zároveň se pohybuje na poli fikce. Jiří z Poděbrad žádné paměti nikdy nesepsal. Je ale docela dobře možné, že kdyby tak učinil, vypadaly by právě takto. Vracel by se k zásadním okamžikům ve svém neobyčejném životě, k proslulé bitvě u Lipan či obléhání hradu Sion, vzpomínal by na šťastné i tragické chvíle v soukromém životě, popsal by své první nejisté krůčky na poli polity i cestu ke královské koruně. V románu Josefa Bernarda Prokopa Jiříkovo vyprávění navíc doplňují královna Johana a královský šašek, rytíř Jan z Pálče, řečený Pálček. Výsledkem je poutavá intepretace historie a živý obraz mimořádného panovníka, o kterém zpravidla víme jen to, že se mu říká „husitský král“.

Třetí část fiktivního románového deníku císaře Karla IV. přináší události z posledních deseti let jeho života, tedy léta 1368-1378. Po slavné korunovaci císařovny Elišky se císař naplno věnuje získání římského trůnu a dalších držav pro nejstaršího syna Václava. Karel IV. byl bezpochyby diplomatickým i politickým prorokem, dokázal vidět mnoho let dopředu, tím víc udivuje, jak zcela nekriticky hodnotil Václavovy schopnosti. Alžběta, která nevidí celou Karlovu politiku v širších souvislostech, naléhá, aby opustil svou celoživotní koncepci vládnutí a jednal proti ní. Nemůže přece stále prosazovat pouze nejstaršího, má přece i dva další syny. Stárnoucí a nemocný císař jen stěží odolává. Do děje také vstupuje lékař a kronikář, Jan Kryštof Cetenský, řečený Lombard. A hříchy minulosti se rovněž začínají hlásit v podobě ohrožení Karlova nevlastního syna Guillauma. Karla začíná zrazovat do té doby pevné zdraví, což však neznamená, že v pravý okamžik nedokáže osobně zasáhnout. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Jablko nepadá daleko od stromu, říká se odpradávna. Ale bylo tomu tak u synů našeho největšího panovníka, Karla IV.? Například u nejstaršího císařova syna Václava IV.? Šel alespoň trochu ve stopách svého otce silného, schopného vládce? Anebo byl slabým panovníkem, zmítaným událostmi, kterým nedokázal čelit? Měl alespoň nějaké zásluhy o rozkvět Českého království, či ho pouze vedl do propasti zmatků a zmaru? Málokterý český panovník bývá hodnocený tak rozporuplně. Ví se o něm, že rád utíkal před povinnostmi na své hrady a raději lovil, či popíjel, než aby vládnul. Jak on sám asi vnímal svou vládu, svou osobu? Porovnával někdy své kroky s činy císaře Karla – a jestli ano, dokázal se poučit z chyb? Dnes víme, že řád, zákon, pevná ruka panovníkova, to vše nadlouho zmizelo s posledními okamžiky císařovými. Jistě, nějakou dobu ještě království žilo ze setrvačnosti, avšak zanedlouho počalo celé království, a samozřejmě i říše římská, pociťovat nedostatek pevné vlády, pevné ruky. Chtěl a mohl tomu Václav zabránit? Kdo mu kladl překážky do cesty? Jeho neschopnost, anebo protivníci? O tom všem se dočtete ve čtvrté části „Lucemburské pentalogie“, věnované právě nejstaršímu synovi Karla IV. a Anny Svídnické, Václavovi. Pentalogii završí v září 2016 román o neméně slavném druhém synovi Karla IV. Zikmundovi.

Druhá část historického románu o českém králi a římském císaři Karlu IV., který je psán jako fiktivní deník tohoto významného panovníka. Sňatkem s Alžbětou vzal Karel vítr z plachet pouze jednomu ze svých protivníků, ještě jich zůstává dost. Alžběta se snaží zapojit do politického dění a přispět svému muži, což neznamená, že schvaluje vždy jeho jednání. Její naděje se upnou ke korunovaci, která ji podle jejího názoru učiní nadřazenou Václavovi, jejímu nevlastnímu synovi. Karel se mezitím chystá definitivně zúčtovat se svým zetěm a současně nepřítelem, vévodou Rudolfem Habsburským, avšak věc dopadne trochu jinak, než předpokládá. Kromě přípravy na císařskou korunovaci a slavnou římskou jízdu musí Karel řešit křížovou výpravu a nebezpečí z toho plynoucí, pátrá po odkazu své matky a vrahovi svého otce. Bitva u Crécy totiž probíhala trochu jinak, než si Karel dlouhá léta myslel. Citelně ho zasáhne ztráta nejvěrnějšího přítele a důvěrníka Arnošta z Pardubic. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Závěrečný díl Lucemburské pentalogie přináší zápisky ze života Zikmunda, posledního Lucemburka na českém trůnu. Zatímco Václavova vláda je často hodnocena rozpačitě, Zikmund je většinou jednoznačně zavrhován. Jeho osobnost je však složitější a zajímavější, než se na první pohled zdá. Co mu vlastně můžeme vyčítat? Jaký byl doopravdy? Odpovědi na tyto otázky nabízí tato kniha, která se snaží co nejvěrněji vylíčit jeho osudy a mnohým čtenářům přinese překvapení. Byl Zikmund bezectným člověkem, křivopřísežníkem, nebo dokonce vrahem Husův? Ačkoliv nebyl tak preferován jako jeho bratr Václav, obdivoval svého otce, Karla IV., a snažil se jít v jeho stopách. V Tajných zápiscích chtěl zachytit svou osobu a vládu. Na rozdíl od Václava IV. musel Zikmund od začátku tvrdě bojovat za to, co mu patřilo, včetně Českého království, které zdědil po bratrovi. Čelil bitvám, o něž nestál, a měl za nepřátele ty, kteří mu měli pomáhat. Usiloval o nastolení pořádku, který zemi chyběl, což mnohým nebylo po chuti. Chtěl jen vládnout z trůnu, který mu náležel. Je fascinující si představit, čeho by dosáhl, kdyby mohl naplno projevit své vladařské schopnosti, aniž by ztrácel čas v nesmyslných bojích.

Kniha vznikla převyprávěním rukopisných Pamětí barona Filipa (1593–1678) dochovaných v rodině autora. Někdejší páže císaře Rudolfa, později diplomat a plukovník císařské armády zanechal poutavé vyprávění a zajímavé svědectví o své době, jejích osobnostech i o sobě. Na pozadí vzrušené, nebezpečné a nejisté doby zažívá baron Filip dobrodružství, souboje, bitvy, poslání, lásky, zrady, vítězství i prohry. Jeho osudy se prolínají s historickými událostmi, například válečnými hrátkami císaře Rudolfa, pasovskými, pražskou defenestrací, povstáním, bitvou na Bílé hoře, staroměstskou exekucí 27 vůdců povstání. Jsou poutavým divadlem, v němž vystupují také slavné osobnosti té doby: Rudolf II., Matyáš Habsburský, Ferdinand II., Richelieu, Concini, Mazarin, Albrecht z Valdštejna, Fridrich Falcký, Ludvík XIII., Ludvík XIV., ale také Kryštof Harant z Polžic, Jindřich Matyáš Thurn, Johannes Kepler, Jan Jessenius, Petr Vok z Rožmberka a mnozí další. Vyprávění dokazuje, že i tehdy si mocní pohrávali s obyčejnými lidmi, jak se jim zachtělo. Nejistý život vojáka a diplomata naučil Filipa dvěma věcem: pokoře před lidským životem a úctě k tomu, co máme, co je nám dáno. Je to nadmíru důležité poznání. Jinak totiž svou pozemskou pouť pouze odžijeme, ale neprožijeme a nenaplníme.