Milostný příběh s nadčasovým významem. Tragický a svým způsobem nezdravý erotický vztah dvou lidí, kteří si jsou cizí národnostně, společensky, svým nejvnitřnějším založením i neřešitelným rozporem dobové situace. Hlavním hrdinou je voják západní armády, který se v úloze správce majetku po zavřeném nacistovi zamiluje do jeho dcery Adelheid. Tato žena je však vnitřně silnější, přijímá jeho dvoření, avšak ve skutečnosti jej nenávidí a podle této nenávisti také v kritickém okamžiku jedná.
Novela Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana (původně otištěná v časopise Sešity pro literaturu a diskusi v říjnovém čísle roku 1968), která vznikla bezprostředně po okupaci v roce 1968, a jež měla být zfilmována Františkem Vláčilem (stejně jako Údolí včel). Ke zfilmování nedošlo, ovšem temný příběh z dob tatarského vpádu do Čech dodnes fascinuje svou zvláštní, symboly nabitou atmosférou raného středověku.
Obě přítomné novely - Psí kůže a Kámen nářku - mají společné dobové téma, jsou jim příbuzná i hledání sebe sama a smyslu existence na pozadí mnohdy ne-lidských událostí. Nechybí v nich ani expresivní popisnost hrůzností žoldáckého konání ve válečných letech 17. století (Psí kůže) či smysl pro tajemno, které téměř evokuje prastaré krváky (Kámen nářku). Psí kůže byla původně napsaná jako scénář pro televizní film a čtenáři měli možnost se s touto novelou setkat již dvakrát v průběhu 90. let, přičemž jednou byla vydaná jako bibliofilský tisk. Druhá novela, Kámen nářku, je novinka z konce 20. století, vycházející zde vůbec poprvé. Je důkazem, že se Körnerův styl během posledních let nezměnil, naopak - s přibývajícími léty odkrývá autor stále více bravurně lidskou psychologii hrdinů, mnohdy až s barokními prvky setkávání nízkého s vysokým. Rudolfínská "Praha magická" není jen barvitou kulisou při hledání odpovědí po smyslu lidského života, ve kterém nechybí všechny stinné stránky, které jsme dávno vytěsnili do svého podvědomí. Je to organismus, který právě opouští doznívající humanismus a temnota blížící se války začíná až příliš nebezpečně zasahovat do osudů všech.
Dvě novely z konce 80. let představují dva vykořeněné typy Körnerových hrdinů. Anežka Brunová, hrdinka knihy Anděl milosrdenství, je vdovou po rakousko-uherském důstojníkovi. Během první světové války se stane ošetřovatelkou v lazaretu. Baladický příběh nepostrádá ani pro Körnera typickou snahu vzepřít se osudovosti; vše ale ničí již předem daná bezvýchodnost, utrpení a situace oběti uprostřed dějin. Novela byla později zfilmována slovenským režisérem Miloslavem Lutherem.
První svazek spisů Vladimíra Körnera přináší autorovu prvotinu, vydanou v roce 1964, příběh děvčátka, které bylo za války vzato rodičům a odvlečeno na převýchovu do Německa. Děj druhé knihy, Slepého ramene, z roku 1965, se odehrává v posledním období druhé světové války a vypráví o činnosti odbojové skupiny.
Na pozadí čtyř ročních období se představují jednotlivé klíčové historické události, ať je to rusko-finská válka, odsun Němců či ovzduší maďarských událostí v roce 1956. Na ženských postavách autor ukazuje (ostatně jak už tradičně ve svém díle) dopad těchto velkých dějin na dějiny malé, privátní.
Odbojová skupina Robert,vedená bývalými důstojníky československé armády udržuje pomocí vysílačky v závěrečných fázích války spojení s velitelstvím v Anglii.
Vydaní dvou novel - Post bellum 1866 a Svíbský les - s podtitulem Dvě variace na prohranou válku. Díla ukazují, kterak má válka dopad na vnitřní život lidí, kteří se jií nedobrovolně zúčastnili.
Příběh, který se odehrává ve 13. století na pozadí válek mezi křižáky a Prusy, je ale přes své dobové zařazení moderním románem, který soustředěně popisuje nelidskost chování lidí uprostřed řádu, necitelnost a chladnost bez naděje na jakoukoliv možnost normálního života. Člověkv mezní situaci, kterou sám není schopen ovlivnit, se pak mění na studený, necitelný stroj na vyplňování příkazů nebo předem daných předpisů. Zbývá často jen zoufalství, vědomí absolutní konečnosti a zhnusení nad politickými čachry, které jsou i v rámci humanitního cíle schopny nelítostného vyvražďování. Autorova skepse a deziluze je navíc umocněna bravurním jazykem a nevšední, neotřelou obrazností, kterou se zařazuje k nepřehlédnutelným a velmi originálním spisovatelům druhé poloviny 20. století – o tom ostatně hovoří i Státní cena za literaturu, kterou Vladimír Körner dostal v roce 2006.
