Autor zve diváky a také čtenáře na malé náměstíčko v Benátkách v době karnevalu. Pověstný temperament Benátčanů a Benátčanek slibuje hodně zábavy s děvčaty i zralými ženami, které touží po vdavkách, spoustu veselí i svárů mezi nimi i s prchlivými nápadníky. Svou roli sehrají na náměstíčku i Napolitáni „lepšího původu“, zvlášť kavalír, který ač je na mizině, dokáže pohostit Benátčany a užívá si jejich radosti ze života. Hra, která se často objevuje na divadelních scénách, vychází v překladu V. Mikeše a J. Vladislava jako 184. svazek edice D.
Messa per la prima volta in scena sul palcoscenico del Teatro Sant'Angelo a Venezia nel 1753, La locandiera piacque subito molto, anche se forse non riuscì ad affascinare del tutto il pubblico del tempo. Originale, spiazzante, giocata su una storia d'amore che non si sviluppa secondo gli schemi consueti, ma anzi li rovescia in un gioco di imprevisti, La locandiera era probabilmente troppo "moderna", troppo audace per la sua epoca. Più che una vicenda sentimentale, il commediografo veneziano aveva infatti scritto una storia sull'egoismo e sulla forza di carattere, magnificamente rappresentati nella seducente e sicura Mirandolina, civetta e donna d'affari, indimenticabile e luminoso esempio di un eterno femminino davanti al quale devono crollare tutte le difese degli uomini, anche (e soprattutto) di quelli che fanno sfoggio di un'esasperata misoginia.
Básník, esejista, překladatel, autor rozsáhlého deníku a mnoha knih pohádek Jan Vladislav vytvářel po řadu let drobný soubor kratších próz, jemuž dal název podle jedné z nich – Lidský los. A nezapřel v těchto naléhavých, jazykově vycizelovaných textech ani svůj básnický rodokmen, ani svou vášeň pro lidskou paměť a její zachování. Vladislavovy prózy mají rytmus básní v próze a mohly by být i součástí jeho deníku – na to jsou ovšem příliš rozsáhlé a žánrově svébytné. Nejde o povídky v pravém slova smyslu, ani o prózy pouze vzpomínkové: jako by si samo sdělení říkalo o způsob svého vyslovení a výsledného prozaického tvaru. V knize Lidský los je Jan Vladislav velmi osobní, přesný ve výrazu, konkrétní i nadčasový zároveň.
Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, jež Giorgio Vasari publikoval v roce 1550, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, jsou nejzábavnější a nejtrvalejší knihou o výtvarném umění, která byla kdy napsána, a současně také prvním velkým dílem umělecké kritiky a dějin umění. Vasari vypráví neuvěřitelně bohatý příběh italského renesančního umění, z něhož vycházel celý další vývoj výtvarného oboru. Nabízí portréty umělců italské renesance, počínaje Cimabuem, který působil ve 13. století, a vrcholí o tři sta let později Michelangelem, jenž byl Vasariho oblíbencem a přítelem.
Vasariho kniha je prostoupena fascinovaným obdivem i ostrými kritikami. Její autor představuje umění jako skvělé životní dobrodružství, jehož protagonisté, kladní i záporní hrdinové, zažívají nejúžasnější příběhy – a než by se spokojil s nezáživným líčením, někdy si drama i přimyslí.
Obdiv k výrazným individualitám a autoritám, který Vasarimu ubíral na originalitě jako malíři a sochaři, mu posloužil jako životopisci a přispěl k tomu, že Vasari ve svém literárním díle vytvořil moderní obraz umělce prostřednictvím příběhů pohybujících se na hranici mezi skutečností a fikcí.
To podstatné s námi zůstává: autor touto svou knihou založil dějiny umění jako svébytnou nauku – Giorgio Vasari vynalezl dějiny umění.
Jan Vladislav vypráví řadu krásných a málo známých českých a slovenských pohádek, ve kterých jsou hlavními hrdiny český Honza a jeho slovenský protějšek Janek. Vyprávění, stejně jako působivé obrázky Heleny Zmatlíkové, potěší každého malého čtenáře.
Z esejistického díla Jana Vladislava dosud vyšlo tiskem jen překvapivě málo: Malé morality, Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. (1981/1989). Jan Vladislav psal své eseje od padesátých let a v sedmdesátých letech je shrnul do čtyř samizdatových svazků Tajného čtenáře. Od roku 1981, v pařížském exilu, psal své eseje dále, Pařížský zápisník I. z nich přinesl podstatný výbor. Autor ovšem pokračoval v psaní i dále, jak o tom svědčí Zápisník 90–99, jenž je vedle čtvrtého dílu Tajného čtenáře a pěti esejistických Čítanek z let 1981–1989 součástí přítomného svazku. Tématem Vladislavových esejů jsou čeští i světoví autoři, často ti, které osobně poznal. Ve svých textech se zabývá evropskou literaturou mnoha staletí, ale i kulturou Orientu a autory americkými. Předmětem jeho zájmu jsou často i výtvarné umění, hudba, filosofie, neopomíná ani otázky společenské a politické. Svazek Eseje shrnuje všechny dosud tiskem nevydané soubory esejů, které si Jan Vladislav sám uspořádal.
Knihu "Proč je Slunce na obloze samo" s podtitulem: „Pohádky o tom jak vznikl svět“ napsal Jan Vladislav v roce 1970, v době, kdy měl za sebou již rozsáhlé pohádkářské dílo. Jde o příběhy, legendy a pohádky sesbírané z kultur celého světa a spojených jediným tématem – dětskou otázkou: „Proč“? Vladislav ji rozdělil do několika oddílů týkajících se postupně světa živlů, stromů, květin, lidí, ptáků, plazů, ryb, divokých a domácích zvířat. Jde o mimořádně vyzrálé, čtivé a působivé dílo zkušeného autora. V roce 1970 Jan Vladislav již nemohl svou knihu vydat. V rukopise zůstala dodnes, 47 let, až do přítomného vydání, které ilustracemi vypravila akademická malířka Zdenka Krejčová.
Nové vydání legendárního šestidílného románu Alexandra Dumase. S ilustracemi Adolfa Borna a v revidovaném překladu vychází generacemi milovaná klasika v překrásném třísvazkovém vydání a v dárkové krabici.
Jednotlivé svazky:
Hrabě Monte Cristo (díl 1 a 2)
978-80-242-5522-4
Hrabě Monte Cristo (díl 3 a 4)
978-80-242-5523-1
Hrabě Monte Cristo (Díl 5 a 6)
978-80-242-5524-8
Země je matka nás všech, říká se ve staré báji. Její pravé jméno je Máti všech věcí, říká se v té báji. Tak jako rostou lidem vlasy a vousy, rostou na ní byliny, keře a stromy. Jenže ty byliny, keře a stromy jsou živí tvorové. Tak jako vy nebo já, říká se v té báji. Vědí, co se děje, tak jako to víme my. A mnoho věcí vědí líp než my.
Když duje vítr v korunách, byliny, keře, stromy hovoří, říká se ve staré báji. Často hovoří celé louky a lesy. Pak je můžete slyšet i na dálku, říká se v té báji. Někdy zas mluví jen jeden strom nebo jeden keř nebo jeden trs trávy. Pak musíte až k nim, abyste je slyšeli. Někdy se smějí, někdy pláčou. Někdy se radují, někdy naříkají, říká se v té báji. Proto je šetřete, proto jim neubližujte. A uvidíte, jak se vám odmění. Přinesou vám své květiny. Přinesou vám své plody. Povědí vám své příběhy tak, jak je vypravovaly lidem i zvířatům, dokud byla země ještě mladá a všechno bylo jinak než dnes.
To jsou slova autora - básníka, esejisty, překladatele - jenž po válce proslul jako pohádkář. Roku 1972 napsal Proměny, sbírku pohádek a legend, ve kterých nějakým způsobem vystupují a zasahují do děje rostliny. Mohla být však vydána až o mnoho let později.
Nové vydání první části skutečně monumentální sbírky pohádek z celého světa, na níž se podíleli básník, překladatel a esejista Jan Vladislav, přední znalec pohádek Vladislav Stanovský a malíř, sochař, grafik, ilustrátor a scénický výtvarník Stanislav Kolíbal, zaujímala přední místo v knihovničkách několika generací českých čtenářů, a nepotřebuje proto nijak představovat. Texty, ilustrace i grafická úprava jsou po téměř šedesáti letech stejně nadčasové jako v době svého vzniku a bezpochyby se stanou knihou provázející na cestě ke kultivovanému čtenářství i děti dnešní uspěchané doby.
