Hana Rousová Book order

O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy apozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.

Kniha historičky umění Hany Rousové nabízí obraz umělecké tvorby mnohdy až provokativně odlišný od toho, jak ho známe z tradičních dějepisů umění. Je postavená především na vizualizaci neobvyklých spojení malířských a sochařských děl (Josefa Šímy, Františka Drtikola, Vasilije Kandinského, Zdeňka Pešánka) s designem užitkových předmětů jak slavných osobností (Sonii Delaunay, Wenzela Hablika, Marianne Brandt), tak anonymních továrních návrhářů. Prostřednictvím téměř pěti set reprodukcí české i zahraniční tvorby ukazuje, že přímé i nepřímé mezioborové vztahy nebyly jednosměrné, založené na dominantní roli tzv. vysokého umění, jak je obvykle předpokládáno, ale interaktivní. Autorka k jejich demonstraci zvolila problematiku abstrakce, a to nejen z hlediska výtvarného tvarosloví, ale i ve smyslu iluzivní manipulace s realitou, kterou lze považovat za virtuální a ideologicky účelově zneužívaný obraz nenaplnitelných snů a přání společnosti, zejména jejích středních a nejchudších vrstev. Sledovaná problematika o to názorněji současně uvádí čtenáře do světa zmarněných nadějí a historicky bezpříkladných dramat období mezi lety 1918 až 1950.

Publikace byla vydána u příležitosti výstavy Život Galerie hlavního města Prahy 50, konané v Domě U Zlatého prstenu od 25. 9. 2013 do 5. 4. 2014.

Sochař Zdeněk Dvořák byl mimořádnou osobností českého výtvarného umění dvacátých a třicátých let 20. století. Přesto byla po desetiletí znalost jeho díla limitována jen několika málo abstraktními reliéfy, zachovanými ve veřejných institucích, a velkou neznámou zůstávaly jeho životní osudy. Podnětem k prvnímu monografickému zpracování tvorby Zdeňka Dvořáka se stala písemná pozůstalost objevená v Památníku národního písemnictví. Autorka monografie Hana Rousová prokázala, že se Dvořák jako jeden z mála u nás systematicky věnoval problematice sochařské, v některých případech i geometrické abstrakce. Svým zaměřením a invencí nemá v české abstrakci první poloviny 20. století, kromě Františka Kupky anebo Františka Foltýna, obdobu. Pokud bychom měli charakterizovat širší okruhy, k nimž lze Dvořákovu tvorbu přiřadit, potom by to byly Gutfreundovy plastiky založené na prolínání konkávních a konvexních ploch a v souvislosti s čistě abstraktními reliéfy let třicátých pak abstrakce Františka Foltýna a plastické kompozice Hanse Arpa. Obdivuhodné byly i Dvořákovy občanské postoje, po okupaci Československa se zapojil do protinacistického odboje jako člen ilegálního Národního revolučního výboru inteligence, byl zatčen a deportován do Osvětimi, kde zahynul. Monografie tyto aspekty zdůrazňuje a zároveň podrobně rekonstruuje Dvořákův životopis. Její důležitou součástí je obrazově dokumentovaný soupis díla.

Rozsáhlá monografie mapuje české umění mezi lety 1938-1948 a konfrontuje ho s pokleslou kulturní úrovní daného období, ovlivněného totalitními režimy. V těchto dramatických letech si vnitřní svobodu udržela zejména tvorba nejmladších umělců, kteří se distancovali od svých předchůdců a zpochybňovali modernismus. Jejich práce byla založena na osobním vztahu k existenci "teď a tady". Po válce se ukázalo, že dějiny moderního umění pokračují, avšak naděje na obnovení svobodného veřejného prostoru byla brzy zničena komunistickým převratem. Mezi více než padesáti umělci, kteří jsou v knize zastoupeni, najdeme jména jako František Hudeček, Bohumír Matal, Toyen a Jindřich Štyrský. Kniha kombinuje studie k základním uměleckohistorickým otázkám s hesly zachycujícími klíčové pojmy kulturních dějin. Zajímavostí jsou ručně vlepované "osudy" umělců a faksimile katalogu výstavy Art tchécoslovaque 1938-1946, která se konala v Paříži v červnu 1946. Poprvé je zde také zveřejněn seznam tzv. zvrhlých umělců.

Monografické zpracování souborného díla jednoho z nejosobitějších malířů české moderny je týmovou prací českých historiků umění a přináší nové poznatky a hodnocení života a tvorby tohoto významného umělce.