Hervé Bazin Books

On n'a jamais écrit, sur l'approche du " grand âge ", pages plus sombrement comiques, plus irrespectueuses et dévastatrices. Bazin, entre tous les procédés qui permettent d'atteindre au pathétique, a choisi les plus dérangeants : le sarcasme, l'aveu honteux, la minutie. François Nourissier, Le Figaro Magazine. A partir d'une expérience personnelle, il parvient à raconter avec cet art incisif qui le caractérise et un sens de l'intrigue hors pair (alternance de temps forts) une aventure romanesque reliée à un fait de société. Jean-Claude Lamy, France-Soir. Malgré les mots qui assassinent et les définitions qui brûlent comme du vitriol, ce roman est un hymne à la vie qui recommence jusqu'au dernier souffle. Christine Arnothy, Le Parisien. Une histoire solide et trépidante où passe le mouvement de l'époque, des personnages témoins auxquels le lecteur de hasard s'identifie sans peine, plus une écriture sèche, nerveuse, saccadée, railleuse, qui retrouve les bonheurs d'écriture de Vipère au poing. Gilles Pudlowski, Le Point.

Dans un village de France, on découvre un homme qui vient de nulle part : un homme sans nom, sans famille, sans passé, ou, du moins, se prétendant tel. Il semble avoir vécu un certain temps caché au cœur de la forêt, cette "église verte ", ultime refuge pour ceux qui veulent fuir leurs semblables.... Ou eux-mêmes. Quel est son secret ? hymne vibrant à la nature - dont Hervé Bazin, obstiné campagnard, parle mieux que personne, en connaisseur et en poète - l'Eglise verte nous interroge : en fin de compte, qu'est-ce qu'un homme ? Un état civil ? Un animal civilisé ? Un être obligatoirement social ? Classés, fichés, bureaucratisés, sommes-nous encore libres différents, solitaires, vraiment nous-mêmes ?

Une éruption volcanique projette une petite communauté insulaire, sans transition, du Moyen Age en plein XXe siècle, de la vie la plus rude aux facilités de la société de consommation. Ces hommes et ces femmes regardent le progrès et ce qui en résulte avec les yeux d'habitants d'une autre planète. Deux ans... Et ils n'ont de cesse de retrouver leur île désolée. Ce n'est pas une fiction sociologique mais une histoire vraie qui, en 1963, a passionné les sociologues. N'annonçait-elle pas 1968 ? Cependant - et ce n'est pas le moins étonnant - les îliens, plus heureux que nos contestataires, ont su quand même se moderniser... sans se laisser "récupérer" !

RO90077951. MADAME EX. 1976. In-12. Broch. Bon tat, Couv. convenable, Dos satisfaisant, Intrieur frais. 348 pages.. . . . Classification Dewey : 840.091-XX me sicle

Jean Rezeau a beau être maintenant éloigné de sa mère, la terrible Folcoche, sa tyrannie le poursuit.Des années de haine ne l’ont pas préparé à l’amour et il faudra qu’il fasse son apprentissage. A travers différentes expériences, Jean s’y appliquera et, peu à peu, il découvrira le bonheur.La cruauté de l’analyse, le cynisme émouvant du héros et l’acidité du style font du roman d’Hervé Bazin un des meilleurs réquisitoires contre un certain type d’oppression familiale.  

Vipère au poing, c'est le combat impitoyable livré par Jean Rezeau dit Brasse-Bouillon, et ses frères, à leur mère, une femme odieuse qu'ils ont surnommée Folcoche. Cri de haine et de révolte, ce roman, largement autobiographique, le premier d'Hervé Bazin, lui apporta la célébrité et le classa d'emblée parmi les écrivains les plus lus du XXe siècle.

" La Fouve ", depuis un demi-siècle, c'est une maison de femmes où Isa, âgée de dix-huit ans, a toujours vécu heureuse et libre. Le remariage de sa mère va provoquer bien des drames. Dans ce roman amer et puissant, Hervé Bazin loue le courage féminin et décrit avec une grande poésie le charme de la vie à la campagne.

"Non, je ne suis pas, je ne serai pas une infirme ordinaire, que, mon orgueil bouleverse mes defaillances! Ordinaire, la vie de Constance Orglaise, vingt ans, ne le sera pas... un des grands"

Nachmittags um drei ist Aline mit ihrem Anwalt verabredet - zum Sühnetermin in ihrem Ehescheidungsverfahren. Aufgeregt verläuft sie sich in der einschüchternden Monumentalarchitektur des Pariser Justizpalastes. Vor ihrem inneren Auge sieht sie ganz andere Bilder, Louis, ihren bisherigen Mann, »den völlig nackten Louis der ersten Morgende, Louis, der sich über die neugeborene Tochter beugt. Das ist nicht wahr«, sagt sie sich, »das bin doch ich nicht, der das passiert«. Es ist ihr passiert. In Kürze ist sie geschieden. Was bleiben wird ist ein Scherbenhaufen. Allein auf sich gestellt, muß sie sich ein neues Leben einrichten. Aber darauf ist sie nicht vorbereitet. Während Louis sich mit seiner zweiten Frau eine neue und erfolgreiche Existenz aufbaut, hat Aline am Ende alles verloren. Auch noch die Kinder.

RO90078424. CE QUE JE CROIS. 1978. In-12. Broché. Bon état, Couv. convenable, Dos satisfaisant, Intérieur frais. 221 pages.. . . . Classification Dewey : 840-Littératures des langues romanes. Littérature française

Román o vědci, který při hledání "smrtícího viru" - dokonalé biologické zbraně - nechtěně rozpoutá hrůznou epidemii, je apokalyptickou vizí budoucnosti lidstva, jež touha po sebepoznání dovede až na práh sebezbožnění a sebezničení.

Výbuch sopky na zastrčenom ostrove v Antlantiku sa v autorovej predstave spojí s možným výbuchom atómovej bomby niekde na svete a autor filozofuje, akoby zareagovalo ľudstvo na túto nečakanú skutočnosť. Tristo obyvateľov malého ostrovčeka evakuujú do materskej krajiny, do Anglicka, kde sa stretávajú s modernou civilizáciou, jej nespornými prednosťami a chybami, ktoré ako nováčikovia presne postrehnú. Čo dáva táto civilizácia ľuďom, ktorí v nej žijú? Sú v tejto vyspelej krajine šťastní? Konfrontácia dvoch svetov, zaostalého so svojskou morálkou a vyspelého, plného konvencií, honby za ziskom nevychádza v prospech kapitalistického sveta. Ostrovania najmä starší, ktorým všetko padá do lona, nie sú v Anglicku šťastní, túžia po návrate do svojej chudoby, do drsnej prírody, kde sa treba boriť so životom, ale preto sa im aj sladí žiť, poznajú cenu života.

Román je preniknutý láskou syna k nevlastnému otcovi, ktorý mu bol opravdivým otcom. Lebo "otcom nie je ten, koho uvádza zákon, ale koho uznal za svojho otca syn". Nie povinnosť diktovaná zákonom, lež zákon diktovaný srdcom.

Příběh mladé dívky, Constance, která navzdory svému ochrnutí a sobectví okolí neztrácí vůli k životu.

V atmosféře chátrajícího venkovského sídla uprostřed velké zahrady se odvíjí děj, v němž jsou přítomny láska i smrt, okouzlení i vystřízlivění, smutek i naděje. Děj se odehrává v rodině rozvedené matky, která svým novým sňatkem s bezohledným a bezzásadovým člověkem přivede rodinu až na okraj propasti. Vypravěčkou je mladší dcera, která se po maminčině smrti jen těžko vyprošťuje z nepřirozeného svazku, kterým ji její nevlastní otec spoutal.

Rozprávačkou príbehu je Izabela, mladšia z dvoch dcér matky, ktorá sa po druhý raz vydala za človeka bez pevných mravných zásad. Tento muž si získa priazeň dievčiny, ona podľahne jeho čaru a nevie posúdiť hĺbku priepasti, do ktorej sa ona i rodina rúti. Je to dramatický príbeh o bezohľadnosti a nedostatku morálnych zásad mužského dravca a morálnej sily ženy, bojujúcej o záchranu rodiny aj za cenu vlastného šťastia a mnohého odriekania.

Psychologický román, v němž autor krok za krokem sleduje rozpad šestičlenné rodiny po rozvodu rodičů. Rozvodové řízení a uražená ješitnost nezanechaly v osamělé matce ani stín pochopení pro vyjímečnost situace, ve které mají vyrůstat a dospívat její děti, věčnými spory a nespravedlivými útoky otravuje jejich společný život tak dlouho, až nakonec ztrácí i je. Autor si zároveň všímá problému nepracující ženy, pro kterou je manželství existenčním zabezpečením a která i po rozchodu s mužem je závislá na jeho finančních prostředcích. Román zahrnuje období několika let, je napsán téměř jako dokumentární sled skutečných událostí.

V rámci takřka detektivní zápletky románu autor zachycuje složitý vztah dcery k otci, který se stal žhářem - společně s odkrýváním motivů otcovy pyrománie.

Milostný příběh dvou mladých lidí, vyznávajících odlišnou ideologii, kteří jsou vystaveni těžké zkoušce.

„Matka“ Folcocheová a její syn jsou spalováni vzájemnou nenávistí. Na matčiných zdeformovaných citech se přitom neblaze podepsalo nešťastné manželství s Jacquesem Rézeauem, které s ní neuzavřel z lásky, ale z chamtivosti. Román obsahuje autobiografické prvky a společně s romány La mortdu petit cheval (1950, Je po všem) a Cri de la chouette (1972, Křik sovy) tvoří cyklus o Rézeauových. První autorův román a první z románů tzv. „zmijí trilogie“ (Se zmijí v hrsti, Smrt malého koně, Volání sýčka) bojuje proti tyranii rodiny, jaká se vytvořila v průběhu 19. století ve francouzské buržoazní společnosti, tj. proti rodině založené na rodových a náboženských tradicích, na majetku a z toho vyplývající téměř mocenské struktuře vztahů mezi rodiči a dětmi. Autor, člen Akademie Goncourtů, nositel Apollinairovy ceny za poezii a Velké ceny Monaka za své dosavadní dílo, je označován za jednoho z představitelů kritického realismu ve francouzském románu po roce 1945.

Román o vědci, který při hledání "smrtícího viru" - dokonalé biologické zbraně - nechtěně rozpoutá hrůznou epidemii, je apokalyptickou vizí budoucnosti lidstva, jež touha po sebepoznání dovede až na práh sebezbožnění a sebezničení.

V rámci takřka detektivní zápletky románu autor zachycuje složitý vztah dcery k otci, který se stal žhářem - společně s odkrýváním motivů otcovy pyrománie.

Román o napínavém pátrání po totožnosti osamělého muže, nalezeného uprostřed západofrancouzkých bažin koncem 70.let. Radn Godion s dcerou Claire uvidí jednoho dne v lese neznámého muže. Když se setkají po druhé, je tento muž v nemocnici s těžkým zraněním. Tam odmítá říci o sobě jakékoliv informace, včetně jména. Svým postojem způsobí řadu administrativních i právních zmatků a navíc se vše komplikuje jeho citovým vztahem ke Claire. Po prozrazení totžnosti muž opět odchází do neznáma. Bazin románem protestuje proti narušeným lidským vztahům, konzumnímu přístupu k životu i proti narušené rovnováze v přírodě.