Adrian Conan Doyle Books

From the son of Sir Arthur Conan Doyle, and one of America's greatest mystery writers, John Dickson Carr, comes twelve riveting tales based on incidents or elements of the unsolved cases of Sherlock Holmes. The plots are all new, with painstaking attention to the mood, tone, and detail of the original stories. Here is a fascinating volume of mysteries for new Sherlock fans, as well as for those who have read all the classics and crave more!

Novara, 2009; br., pp. 144, ill. (I Birilli).

Les umíral. Jehličky huonových borovic černaly a pršely na zem jako kapky asfaltu. Kam dopadly, prskaly a syčely, jako by podrost sžírala agresivní kyselina. Vlhká půda se otřásla. Ohlašovaly se další otřesy, silnější a ničivější než všechny předešlé. Borové kmeny – ve skutečnostiodnože jediného stromu – skřípěly, jako by jejich letokruhy drtila a kroutila obludná síla. Jako živé bytosti vzdorovaly osudu, který je postihl. Nemoci, proti které není lék. Zlu…

Keela čekala až její muž usne. Potom se, stejně jako vždycky, zvedla, jako by šla na záchod. Avšak nešla na záchod. Po špičkách přešla do vedlejší místnosti a vytáhla ze skříně pár věcí. Dole v přízemí pak vklouzla do šatů. Světlé vlasy jí visely v neupravených pramenech. Bledá tvář vyzařovala odhodlanost, nad kterou by každý, kdo poznal trochu blíž Keelu, ten „uzlíček nervů“, musel užasnout…

Byl poutník staletími. Hledač. Proklatec. Jeho oči viděly přicházet a zanikat civilizace. Ti, k nimž patřil on, si vždycky dokázali vytvářet perfektní mimikry. Tvář Země se proměňovala – ale role lovců a obětí zůstávaly stále stejně rozdělené. Až do onoho dne, kdy byl ukraden Kalich. Do dne, od něhož už žádný zmařený upírský život nemohl být nahrazen novým. Nikdo nenastupoval na místo těch, kdo odešli. A to už celých dvě stě šedesát sedm let. Právě tak dlouho, jako trvalo i prokletí hledače kalichu…

Včasné ranní hodině tohoto prvního svátku vánočního spatřilo poprvé světlo světa temperamentní děvčátko, mající již při narození blonďaté vlásky. V tak malé osadě jako Llandrinwyth událost nikterak všední, pročež se také Owain Glyndwr společně s otcem spontánně rozhodli spojitkřest tohoto nového človíčka s večerní mší. Matka ležela samozřejmě ještě upoutána na lůžko a Owain Glyndwr považoval za nutné jí – snad ještě dřív, než dojde ke křtu jejího sedmého dítěte – udělit svátost posledního pomazání. Když někdy kolem poledne vykonal u ní návštěvu, nebyla rozhodně ve stavu, aby s ní promluvil. Horečka jí vymalovala v již tak ztrápeném obličeji chorobné žluté skvrny a nezdravý lesk jejích očí dával tušit, že si je vědoma, jak je to s ní zlé…