Karel Kapoun Books

Lyrické básně s tématikou milostnou a mírovou. Tyto motivy jsou originálně spojeny často v jediné básni v ostré kontrasty, protestující proti válečným hrůzám a zároveň vyjadřující lásku k životu, jehož hloubkou jsou autorovy reflexe vždy znovu znepokojovány.

Verše pro děti o nejrozmanitějších zvířátkách a ptácích domácích i cizokrajných (konipásek, holub, kolibřík, žába, racek, lišák, klokan, leguán, koza, velbloud atd.).

Sbírka básní, inspirovaná dítětem, citlivě obrazí svět jeho zážitků i představ a jemně postihuje něžný vztah otce k dceři.

Lidsky vyzrálé, ve své většině prosté a citově vroucí milostné verše moravského básníka, jež jsou jeho nejnovějšími a tragickou událostí jeho nedávné smrti zároveň i posledními.

Intimní lyrika moravského básníka, psaná prostým veršem, pramenícím v moravské lidové písni.

Optimisticky laděné verše autorových lyrických prožitků a nálad vystřídají v druhé části sbírky básně zachycující obraz moře v jeho nesčetných proměnách a souvislostech.

Prostou formou téměř lidové písně rozjímá moravský básník o hře času v životě, o vzájemných lidských vztazích i o svém poměru k věcem neživým. Jemné milostné básně vrcholí nejrozsáhlejší skladbou Havíř Jan, oslavující nejušlechtilejší lásku chlapce-horníka, který před stolety obětoval v šachtě svůj život za přítele. Kniha není totožná se stejně pojmenovanou knihou z roku 1955 (obsahující jen titulní báseň) a se stejně pojmenovanou knihou z roku 1974, která je výborem autorových básní.

Poválečná sbírka lyriky, která se věnuje obrazům dětství a květin, ale také vězení, okupaci a vzpomínkám na myslitele a odbojáře Bedřicha Václavka, umučeného v Osvětimi.

Básně oslavující ženství a ženu - věčnou inspiraci, od téměř zapomenutého básníka, rodáka z Dubňan

Poslední, posmrtná knížka básní K. Kapouna (1902–1963), který se tu ještě naposled dává čtenáři v celé pravdivosti své osobnosti a upřímnosti citu podloženého vědomím neodvratně postupující zákeřné nemoci a blížící se smrti.

Výbor z díla básníka Karla Kapouna (1902–1963) zahrnuje nejen jeho básně, ale také dobové fotografie, novinové výstřižky, kresby, plakáty, dopisy a další dochované materiály. Kapoun je vnímán jako básník s konkrétní obrazností, moravskou brutalitou a zdravým smyslem pro vnímání světa. Jeho dílo oslavuje všední a šedé aspekty života s něhou, přičemž je mistrem metafory a zvláštní něžné filosofie, která usmívá a nadlehčuje život. Jan Skácel vyjadřuje touhu vzpomínat a připomínat, přičemž reflektuje smrt jako stručnou tečku, důvěrnou kamarádku verše. Tato kniha posledních básní, již autor nemůže číst, představuje tečku za jeho dílem. Skácel se snaží upřímně vyjádřit, jak měl Kapouna rád, s výhradami a emocemi. Kapoun sám o sobě říká, že se narodil v kraji řepy, rži a vína, kde se tradice udržují. Jeho otec byl sklář a on prožil mládí mezi skláři, kteří často odcházeli do ciziny za prací. Původně učitel, měl rád děti a stále se o ně stará. O sobě říká, že básníci tvoří, ale on si své myšlenky jen zapisuje.

Nová sbírka veršů moravského lyrika vychází v roce jeho životního jubilea (nar. 1902) a obsahuje cykly básní (Samá tanečnice, Model světa), vytrysklých z hlubin životního poznání a obrazících básníkova zamyšlení nad skutečnostmi a hodnotami světa i života.