Viola Fischerová Books

Zádušní básně za Pavla Buksu (1993) jsou básně o žalu, o hlubokém smutku, který rozprostřel nad jedním lidským životem své vlastní ticho naplněné studem. Možná že poezie Violy Fischerové je znamením doby, která se pomalu, trpělivě a jak se někdy zdá, úplně od počátku učí hledat vše, co už kdysi bylo nalezeno, ale co musí znovu vyhledat každý z nás a co tedy zůstává z hlediska obecných rozměrů lidského osudu navždy postrádáno. (Pavel Švanda) Tato první, dnes již legendární sbírka Violy Fischerové vychází po sedmnácti letech, záhy po smrti básnířky, ve druhém vydání.

Poslední ze dvou rukopisů pro děti z pozůstalosti mimořádné básnířky Violy Fischerové. Před dvěma lety se rozhodla dětem vysvětlit, jak si mohou vybudovat občanskou společnost a na vtipném příběhu zlého domácího a smutných nájemníků se jí to skvěle podařilo. Není nic smutnějšího než šedivý oprýskaný městský činžák s obyvateli, kteří se na sebe nikdy ani neusmějí. Dům z našeho příběhu byl také smutný - až do té doby, než se v parku našla opuštěná Bělinka. Babička ze smutného domu si ji vzala k sobě a od té doby se v domě začaly dít věci…

Souborné vydání tří posledních básnických knih básnířky Violy Fischerové (1935–2010) doplněné o nedokončenou sbírku Hrana. Předkonec (2007), Písečné dítě (2007), Domek na vinici (2009) spolu s Hranou představují v úplnosti silné a překvapivé pozdní tvůrčí období jedné z nejvýznamnějších českých básnických osobností posledních desetiletí.

Kniha České typy obsahuje "ironické analýzy typických českých vlastností na základě známých literárních typů". Tedy věnuje se především naší národní povaze, kterou mají čeští literární hrdinové odrážet. (Babička - sklony k idyličnosti, Otec Kondelík - maloměšťáctví)

Všichni občas míváme dlouhou chvíli zejména když onemocníme, a najednou se nám venkovní prostor her uzavře a s ním i tajemství, setkávání a zábava... Nudíme se tak, že očima skoro posunujeme ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. Jaké štěstí měl nemocný Jakub, když se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila zničehonic se vysoukala z hodin a jak uměla vyprávět! Pohádky nás zavedou do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku. Příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění. A tak moc držíme palce malému lvovi Eduardovi, aby se naučil hrát na kytaru jako koncertní mistr, anebo panence Serafínce, aby našla svoji Dorotku a ztracený domov. A každý z nás určitě zná nějaké papejše, kteří nás neustále pokoušejí k nepravostem... Vyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších pohádkových končin...

Řada směšných, ale i dramatických příběhů líčí vývoj malého štěněte k psu partnerovi, který se v dospělosti vrhne za Dorotkou do rozbouřených mořských vln. Co je na příbězích Dorotky a Ukšuka fascinující, je jejich hmatatelná reálnost, která neobyčejně sugestivně otvírá čtenářům svět dítěte a psa. Knížka sleduje na celé řadě komických i vážných příběhů vývoj psa od štěněte k dospělosti. Především jde ale o možnost komunikace mezi dítětem a psem, o jejím utváření, neboť jak říká moudrá Tara, černá psice s bílou hlavou, která jediná umí mluvit: „Má–li být pes k dítěti, jak se žádá, musí být i dítě k psovi. A nejen tak, že se pes naučí rozumět dítěti, ale i naopak.“Dorotka touží po psovi, kterého jí rodiče odpírají. Když jí tatínek při jiné příležitosti vyloží, že člověk, který něco opravdu chce, se o to musí snažit ze všech sil a leccos tomu třeba i obětovat, Dorotka ho vezme za slovo a založí si Spořitelnu přání. Od toho dne plní vzorně všechny povinnosti i úkoly. Na oslavě svých desátých narozenin vysype z pytlíku svá sebraná přání, které je vlastně jenom jedno. Ještě nenarozené štěnátko, které jí Tara slíbila. Od Tary se čtenář doví, jak v nebi u psů, je nejdřív jen neurčité „pejsko“, z kterého se teprve v předškolce vychovávají různé druhy psů, ale taky to, jak přišel pes na svět a různé zvěsti o tom, jak se k sobě dostali člověk a pes.

Básnická sbírka Violy Fischerové. „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“ – Viola Fisherová

Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.

Autorčina druhá básnická sbírka přináší křehké reflexe, které se zamýšlejí nad údělem a postavením ženy v současné společnosti. Vychází patrně z motivů slavné Halasovy básně Staré ženy a její výpověď má zřetelnou melancholickou a nostalgickou linku, převažující pocity stárnutí a zbytečnosti. Občas se básněmi mihne jasnější tón poznání, že žít život opravdově a v souladu sám se sebou stojí za mnohé oběti.

Franz Kafka met Felice Bauer in August 1912, at the home of his friend Max Brod. Energetic, down-to-earth, and life-affirming, the twenty-five-year-old secretary was everything Kafka was not, and he was instantly smitten. Because he was living in Prague and she in Berlin, his courtship was largely an epistolary one--passionate, self-deprecating, and anxious letters sent almost daily, sometimes even two or three times a day. But soon after their engagement was announced in 1914, Kafka began to worry that marriage would interfere with his writing and his need for solitude.The more than five hundred letters Kafka wrote to Felice--through their breakup, a second engagement in 1917, and their final parting in the fall of that year, when Kafka began to feel the effects of the tuberculosis that would eventually claim his life--reveal the full measure of his inner turmoil as he tried, in vain, to balance his desire for human connection with what he felt were the solitary demands of his craft.

Nyní, přítomný okamžik, nejsme schopni prožít jako přítomnost, neboť je určován minulostí i tušením budoucnosti. Tedy: Nyní / jmění vteřiny / co je a není / do konce nadosah. Tato nyní se však proměňují, stejně jako minulost, v čase a s prohlubujícím se pohledem. Klíčem k nyní je v této sbírce válečné, ohrožené dětství. A verše jsou i svědectvím o prvotní dětské magii — prvním kroku k poezii.

Člověk se může setkat s bytostí, do níž se nelze nezamilovat. A ona se zamiluje do vás. Pak nehraje roli, je-li to muž, žena, chlapec nebo dívka, ani kdy, v kterém životním období se tak stane. Láska si hloubí své vlastní řečiště, žije svůj jedinečný, neopakovatelný příběh. Nová sbírka Violy Fischerové (1935) Písečné dítě je právě takovým básnickým svědectvím o milostném přátelství. O milostném přátelství dvou žen.

Matečná samota je sbírka o stárnutí. O tom, v jaké podobě do něho vstupuje minulý život, jakou podobu v něm má tvorba a láska a co je na něm nové — matečné, tedy krystalizující. Viola Fischerová i ve své nové básnické sbírce nezapře smysl pro poetickou zkratku, významovou lakoničnost i mnohovrstevnatost básnického sdělení.

Autorčina nová sbírka shrnuje její verše z let 1993-1994. V drobných miniaturách zůstává Fischerová věrná svému dosavadnímu základnímu tématu, jímž jsou motivy zmaru a smrti. A tak i když jsou verše napsány bytostným básnickým jazykem, je tu intenzívní dojem pochmurnosti, nostalgie po tom, co nenávratně zaniklo, avšak zůstává středobodem v básnířčině mysli.

První ze dvou rukopisů pro děti z pozůstalosti mimořádné básnířky Violy Fischerové. Autorka vypráví nepatrnou epizodu v životě kočky Mňauky, která se v den, kdy poprvé napadne sníh, vydá ven na zahradu… Toho rána se kočce Mňauce přihodilo hned několik podivných věcí. Začalo to tím, že si na mamince, která připravovala dětem do školy svačinu, ne a ne vymňaukat, aby jí konečně otevřela a pustila ven do zahrady. A když se jí pak podařilo najít ve sklepě pootevřené okýnko, kterým prolezla, nestačila se divit… Autorka v drobném příběhu utváří podivuhodně komplexní svět: lidí i zvířat, tepla i zimy, malých a velkých… Ilustrační doprovod k půvabnému vyprávění vytvořila renomovaná výtvarnice Barbora Šlapetová.

Nálož poezie po třicet let života udržovaná těsně pod kritickou hodnotou nezadržitelně explodovala v roce 1985, kdy autorka napsala svoji stěžejní knihu Zádušní básně za Pavla Buksu. Česká literární veřejnost zalapala po dechu. Odrostlá blízkost je v pořadí čtvrtou básnickou sbírkou...