Eugène Green est le seul écrivain et metteur en scène français à avoir fait pour le théâtre baroque ce que les musiciens ont fait pour la musique du Grand Siècle. Ses découvertes sur la déclamation, la gestuelle et la théâtralité baroque - incluant la peinture, l'architecture et la musique -, ont remis en cause bon nombre de dogmes reçus. En un mot, le théâtre européen du XVIIe siècle n'avait rien à envier aux grands théâtres orientaux : Nô, Kabuki, Kathakali ou Kunqu. Il présentait - et peut à nouveau présenter pour qui voudrait l'entendre - une conception du sacré intimement liée à l'esthétique : c'est dans la parole, à l'heure où la science a désenchanté le monde, que le " Dieu caché " se manifeste. Cette apparition paradoxale, " oxymore tragique ", est la clé du baroque européen - que cet essai très illustré, rassemblant vingt ans de recherche et de pratique théâtrale, entreprend de décrire. Le disque joint au livre fait entendre des déclamations de La Fontaine, Racine et Théophile de Viau, du Tasse et de Shakespeare ; des appendices précieux sont donnés sur la déclamation baroque française, la prononciation française du latin et l'anglais shakespearien.
Eugína Green Books
This American-born, naturalized French filmmaker and dramatist is notable as an educator, training a generation of young actors in the revival of French baroque theatre technique and declamation. Influenced by Robert Bresson and Ozu, he directed several art-house films. In 2008, he also began writing novels, continuing his creative career across both cinema and literature.
Rekonstrukce
- 168 pages
- 6 hours of reading
První román významného francouzského režiséra a romanopisce Eugena Greena, vydaný v roce 2008, se zaměřuje na „rekonstrukci“ kulturní a duchovní evropské identity po druhé světové válce a na obnovu osobní identity prostřednictvím paměti. Příběh se odehrává ve třech časových rovinách: v současnosti v Paříži, kde profesor literatury Jérôme Lafargue nečekaně potkává německého profesora Johanna Launera, který hledá pomoc v otázkách své identity. Dále se román přesouvá do roku 1968, kdy Lafargue prožil část svého života s budoucí ženou Janou v Mnichově u Launerova otce, a nakonec se vrací do doby nacistické okupace Prahy a poválečného odsunu, kdy Launerova rodina musela opustit Československo. Vyprávění se vyhýbá psychologii a moralizování, přičemž se opírá o objektivní popisy, stylizované dialogy a deníkové záznamy profesora Lafargua, které reflektují románové dění a kontemplativní bohatství přítomnosti. Minulost má význam pouze ve vztahu k přítomnosti, přičemž klíčovými prvky jsou duchovní „metafory“ a příběhy, které formují identitu postav, jež hledají cestu usmíření mezi zapomněním a traumatizující posedlostí minulostí.