Eugen Brikcius Books

Začalo to v září 2014 s novým formátem kulturního magazínu Uni. Od té doby píše Eugen Brikcius měsíc co měsíc pro tohle médium své postily. Pak, v roce 2017, vyšlo prvních šestatřicet postil knižně. Tomáš Kubíček je označil v doslovu směle za „román o románu“. Tedy za šestatřicet minutových románů, které skládají background nebo pandán k Eugenově Nepředmětné odyseji. Tu můžeme číst jako jistou bilanci autorova života a díla: žitého díla a dělaného života. Prostě života učiněného dílem, fyziku povýšenou na metafyziku. Autorovi se ta žánrová škatulka náramně zalíbila. Bodejť by ne, když ve svých dosavadních titulech předvádí právě tohle: funkční žánrový mix, kde jsou v jedné řadě skočný verš, napínavé dějové vyprávění, aforistická zkratka, filozofická hloubka i esejistická šíře. A vždycky přes vybraná jména, napříč víc než dvěma tisíciletími času, napříč kulturami a živými i mrtvými jazyky, jako by ti spříznění volbou seděli s Evženem u jednoho stolu – právě teď a právě tady.

Das Leben als Kunstwerk – so erscheint es in den Werken von Eugen Brikcius. Im Zusammenhang mit seinem Schreiben fallen Begriffe wie Nonsens, Philosophie, Dada, Mystifikation … Mystifikation, die in der Auslegung des Künstlers eine tiefere Wahrheit aufdeckt. Postille ist ein Roman aus 36 Minutenromanen über den Roman und das Leben des Autors. 36 Texte, die vor Lebendigkeit und (Sprach-)Witz sprühen. Post illa verba erhellt der Autor ausgewählte Gedanken, Ereignisse, Erlebnisse, stellt sie zu neuen Collagen zusammen – immer wieder staunend über die unerwarteten Zusammenhänge im Leben. "Das Schlimmste zum Jedem kann es passieren, dass die Leute glauben, er spielte sein Double. Dann tauchen zwingend Zweifel auf, ob ich zum Beispiel ich bin. Im Übrigen könnte auch ich sie haben, entweder als mein Double oder als angeblich reales Ich."

Další z řady sbírek veršů Eugena Brikciuse je, jak už název napovídá, sbírkou milostné poezie. A jména jednotlivých oddílů to jenom potvrzují: Svádění, Spouštění, Dopouštění, Opouštění, a další, ve všech vystupuje žena jako stálá a nepostradatelná inspirace životního i tvůrčího snažení. Autor tu opět rozehrává svůj bohatý rejstřík nevšedních nápadů, hříček a jazykových hrátek.

Něco na způsob Harryho Pottera, který strávil na škole v Bradavicích sedm let; a co rok, to jedna kniha. Brikcius sice složil svých sedm pohádek do jedné knížky, ovšem od napsání k vydání uběhlo daleko víc vody, skoro sedm krát sedm let. V tom ta podobnost, jinak ovšem v ničem. Brikciusovi hrdinové nejsou v Bradavicích, ale kouzel, čar avšelijakých podivností je kolem nich dost a dost.

The volume contains an introductory essay by Dawn Ades, with scholarly research incorporated in a 'Dali Dictionary' in the entries on individual works, and in the chronology, which includes a quantity of new material.

Eugen Brikcius je literární gurmet: svůj memoár pojal jako pestrou koláž, jako žánrovou i stylistickou mozaiku, jako přirozenou syntézu bohatýrského těla s jasným a silným duchem. Jeho život je jeho dílem. Jeho dílo je jeho životem. Boří staré mýty, aby postavil na jejich místě mýtus nový – sebemýtus. A to s nezaměnitelným vtipem a hrou, noblesou i naléhavostí. Protože píše-li o sobě, píše vždycky i o druhých. Memoárová kniha básníka a filozofa, průkopníka českého happeningu, narozeného v roce 1942 v Praze a žijícího od počátku 80. let ve Vídni. V 60. letech aktivní výtvarný umělec, v 70. letech vězeň komunistického režimu a básník v novolatině, v 80. letech absolvent prestižní University College v Londýně a exulant, od počátku 90. let jedna z klíčových postav české kultury.

Sbírka básní vídeňského básníka, ovšem pražského rodáka, prozaika, esejisty, režiséra happeningů, mystifikátora a konceptuálního umělce. Komika a grotesknost, jež se projevují autorovým mnohdy parodickým, nicméně osobitým stylem postaveným na důsledné rýmové stopáži, se stávají i v této sbírce jeho nejúdernějšími zbraněmi. Více než osmdesátiletý tvůrce udivuje v tomto opusu nezměrnou vitalitou, promítající se do radosti z psaní, která obrací na rub zažité literární i jiné kánony a nic jí není svaté: Franz Kafka soupeří s Maxem Brodem v češtině při italském pobytu, v poněkud bizarních pozicích se ocitnou i Tomáš Akvinský, Claude Monet či Francois Villon. Proto se zdá, že v duchu titulní proklamace se Brikcius rozešel spíše se zlostí, neboť přetrvává pocit opojení, které dává vale vzteku i smutku: "Někteří jsou jako živí, ostatní zas neduživí. Jsou-li jací živí vskutku, se vším seknou, klobouk smeknou a loučí se: Sbohem smutku."

Básník a filozof Eugen Brikcius vzpomíná na své kamarády a přátele: historiky umění a filozofy, malíře a sochaře, básníky a esejisty. Kniha skládá jedinečný portrét české kultury, hlavně poezie a filozofie, od 60. let minulého století po dnešek. Jsou to: Milan Balabán, Vladimír Borecký, Ivan Dubský, Jiří Gruša, Ivan Havel, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Bohumil Hrabal, Ellen Jilemnická, Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Petr Král, Jiří Načeradský, Karel Nepraš, Jiří Němec, Rudolf Němec, Karol Sidon, Andrej Stankovič, Jan Steklík, Miloslav Topinka a desítka dalších. Svědčí o jejích proměnách i stálostech, o dramatickém vývoji i útěšných a úlevných okamžicích.

Podtitul poslední Brikciusovy sbírky zní Básně v próze i poezii. Básně v próze sice žánrově připomenou Charlese Baudelaira, nicméně uvedené exempláře jsou nepopiratelně původní. Skryt zůstává i možný vliv „minutových románů“ Petra Altenberga. Básně v poezii pak představují netušené, zcela bezprecedentní novum.

Sbírka básníka, filozofa, scénáristy a výtvarníka Eugena Brikciuse obsahuje zdaleka ne jen, jak by její název naznačoval, básně milostné. Tělesnost, podívaná, akce, zde totiž slouží jako tematické východisko k rafinované práci s jazykem, k básnění v pravém slova smyslu: každý text je tu událostí, příběhem, dějovou metaforou, happeningem. Vedle veršů tu nalezneme i básně v próze, v závěru pak oddíl Kafkovské imprese. Vychází u příležitosti autorových 66. narozenin.

Sbírka veršů Eugena Brikciuse je další z řady snad nevyčerpatelných drobných hříček, nápadů a jazykových hrátek známého básníka, filozofa, scénáristy a výtvarníka; tentokrát se mimo jiné ocitáme v restaurantu, kde básník tráví své všední i nevšední chvíle.

Sebraný spis všetečného literáta a umělce Eugena Brikciuse, narozeného v roce 1942 v Praze, obsahuje kompletní autorovo slovesné dílo v poezii, próze, jeho studie a eseje věnované výtvarnému umění, literatuře, kultuře i fenoménům mystifikace či gurmetství a rovněž scénáře psané pro televizi a rozhlas. Texty, vznikající od 60. let minulého století po současnost, jsou děleny do oddílů podle žánrů a zahrnují jak věci, které již byly vydány knižně po roce 1989, tak práce otištěné posud jen časopisecky, v různých katalozích, monografiích, sbornících a bibliofilských publikacích i texty ještě nezveřejněné. V Brikciově sebraném spise tedy jsou jednak aktualizovány autorovy dnes už špatně dostupné tituly Vyložení umělci (1991), Sebraný spis (1992) nebo Útěcha z mystifikace (1995) a připomenuty v novém kontextu jeho ceněné knihy prózy a poezie (Spanilá jízda a jiné krásné prózy, 2003; Sny Eugena Brikciuse, 2002; Eugeniální verše, 2000; aj.), jednak prvně uvedeny na světlo četné texty dosud neznámé. Komplexní literární obraz Eugena Brikciuse, specifické a nepominutelné postavy české kultury posledního půlstoletí, doprovází zevrubná úvodní studie Viktora Šlajchrta. Editorem knihy je Radim Kopáč.

Eugen Brikcius ve spisu Útěcha z mystifikace, pojatém jako retrospektivní explikace vlastních mystifikačních šarád uměleckých i mediálních, realizovaných od konce 60. let po dnešek, rozlišuje mystifikaci účelovou, která slouží něčímu prospěchu (ať už realizátora, jeho komplice či mystifikovaného), a mystifikaci neužitečnou, jejíž pointou je pouhé „tvůrčí potěšení iniciátora“.

Sbírka básní jubilujícího Eugena Brikciuse (1942), známého slovesného i tělesného mystifikátora, začíná tam, kde předcházející „Spouštění s milou“ (2011) končí. Absurdní komika jako roznětka, puchmajerovská stylizace ve formě a sebemýtus za hlavní téma. Brikciův "Platný příběh" prostě platí. Jak taky jinak, když se v mistrově podání život stal dávno literaturou a literatura životem. Kniha obsahuje vloženou grafiku Otakara Slavíka.

Román částečně veršovaný, milostný, detektivní, cestopisný a metafyzický, odráží autorův život. Původně zamýšlená sbírka poezie se postupně transformovala na román díky prozaickým textům, které doplňovaly básně a byly chronologicky a významově uspořádány. Příběh, obsahující autobiografické prvky, je rozdělen do čtyř částí: Ithaka, Troja, Zbytek světa a Znovu Ithaka. Vyprávěn většinou ve třetí osobě, hlavním hrdinou je Odysseus, přičemž se vyprávění občas mění z er-formy na ich-formu, což naznačuje, že protagonista může být autor sám nebo někdo jiný. V románu se objevují odkazy na Joyceovu „dublinskou osnovu“, zatímco Homér zůstává v pozadí. Odysseus filosofuje a létá aeroplánem jako Saint-Exupéry, pokouší se dostat na Měsíc podle Rostandových návodů, přičemž moře a ženy, včetně jeho, rytmizují jeho putování. Brikciův příběh představuje novou interpretaci starého mýtu, s „starozákonním“ otevřeným závěrem, což autorovi umožňuje prostor pro další autobiografický projekt. Tento román je volným pokračováním jeho pamětí vydaných před pěti lety, neboť Brikcius hledá pro sdělení svých myšlenek a zážitků vždy novou a neotřelou formu.

Nová sbírka básní žijícího klasika české literatury Eugena Brikciuse (1942). Brikciovy básně přicházejí ke čtenáři s neobvyklou slastí, jako by byly mrtvě vznešené a do jazyka nám obyčejným srozumitelného přinášely latinský rytmus, který dotváří obsah.

Mnohovrstevný román s detektivní zápletkou a nesčetnými kulturními aluzemi je dílem jednoho z nejosobitějších českých básníků i prozaiků. Ze své sochy na pomezí Dolního Rakouska a Vídně vystoupí v civilní podobě svatý Leopold a předvede okolnímu světu, jak by mělo probíhat vskutku tvůrčí žití. Po Nepředmětné odyseji (2016) jde opět o detektivní román, nikoli však typu whodunnit, ale howdunnit. Leopold, vykazující autobiografické rysy autora románu, je protagonistou příběhu nezávislé tvorby, a to výtvarné i literární. Leopolda doprovázejí reálné postavy: Jindřich Chalupecký, Bohumil Hrabal, Saltykov-Ščedrin (omylem považovaný za Suchovo-Kobylina), Ivan Dubský, bratři Václav a Ivan Havlové, Magdalena Kožená a jim podobné. Napínavý příběh se odehrává v trianglu Praha, Londýn, Miláno (s několika zeměpisnými odbočkami). Drama se střídá s romancí, truchlohra s fraškou. Společným jmenovatelem veškerých dějů je však originalita, jež bývá jinak trademarkem Božího tvoření.

Katalog k výstavě o historii a činnosti Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv. (Publikace v česko-anglickém podání.)

Fotografická publikace Zdeňka Merty A byli jsme... představuje na více jak 420 fotografiích ve formě dvojportrétů tváře známých i opomíjených osobností české kulturní scény, které autor zachycoval po dvě dekády, 1992-2012. Na rozdíl od aranžované ateliérové fotografie, která se v duchu moderní psychologie noří na rozličné způsoby do nitra jednotlivého člověka, byly dvojice protagonistů Z. Mertou zaskočeny na rozdílných místech a v různých situacích. Docházelo tak k přímé konfrontaci jejich vztahu, o jehož intenzitě a vnější podobě neměli jednotliví protagonisté často tušení. Karel Holub, editor

Šestatřicet minutových románů skládá dohromady román o autorově životě a díle i o jeho předchozím románu Nepředmětná odysea (2015). Postila, tedy výklad. Nikoli textu, ale světa. Skutečnost je Eugenem Brikciusem oslavována ve své plnosti, ale nedoslovována. Tajemství příčin nečekaných setkání i úžas před každodenním obnovováním významu zůstávají. Asi nejviditelnější linkou Postily je, že je vlastně románem o románu. Eugen Brikcius je laureátem Ceny Jaroslava Seiferta pro rok 2015.

Soubor próz svérázného českého postmoderního básníka, organizátora nejrůznějších happeningů, mystifikátora a originálního filozofa. Knížka obsahuje sedm kapitol, které jsou věnovány především vzpomínkám na přátele, nebo spíše polemikám s nimi (Šrut, Wernisch, Nepraš), zvláštní kapitolu tvoří původně publicistická esej Vzpomínky na budoucnost kavárny Slávie. Další kapitoly patří bakchickým ódám na víno a pivo jako nejlepší přátele člověka. Většina uvedených próz byla již dříve otištěna ve sbornících Kabinet smíchu, Století nenávisti a Škola české grotesky.

V roce 2001 si autor nechal zdát lyrické sny, přepisoval je do filmových scénářů a spolu s režisérem Boro Radojčičem natáčel. Výsledné Sny Eugena Brikciuse, jemně ironizující výklady více či méně známých fenoménu doprovázené vizuální rekonstrukcí mýtu či příběhu souvisejícího s tématem, byly vysílány každou neděli večer na ČT 1. Knižní podoba Snů Eugena Brikciuse přináší spojení básně v próze s aforizujícím fejetonem.

V novém románu básník, esejista, iniciátor a režisér happeningů, mystifikátor a konceptuální umělec Eugen Brikcius experimentuje s „hudebností“ prózy – s jejím rytmem a „melodií“.

Podtitul poslední Brikciusovy sbírky zní Básně v próze i poezii. Básně v próze sice žánrově připomenou Charlese Baudelaira, nicméně uvedené exempláře jsou nepopiratelně původní. Skryt zůstává i možný vliv „minutových románů“ Petra Altenberga. Básně v poezii pak představují netušené, zcela bezprecedentní novum.