Zdenek Primus Book order (chronological)

Chlapec česko-německého původu se v první polovině šedesátých let seznamuje v severních Sudetech se starším mužem. Ukrajincem, který za druhé světové války bojoval v řadách vlasovců, zůstal v Československu, založil rodinu, ale nyní žije na samotě a straní se společenského života. Postupně se mladík s mužem spřátelí, rozmlouvají spolu o literatuře, hudbě, politice, řeší otázky, na něž hoch potřebuje znát odpovědi. Navzájem se od sebe učí a inspirují se. S přelomem šedesátých a sedmdesátých let se situace politicky mění, chlapcovo myšlení je stále více radikální, až se nakonec rozhodne pro zásadní životní řešení.

Kniha jedenácti příběhů s názvem Pompejánský pes je o umění a umělcích, ale možná spíše o tom, co s nimi jejich umění dělá, proč se jim nedaří, proč jsou nejistí, nebo naopak šťastní, a jak hledají a nacházejí. Ty příběhy se odehrávají v různých zemích a různých dobách, některé i v bezprostřední současnosti, jiné dosahují až k budoucnosti. Jsou to příběhy o útrpné svobodě, jakou by si nepřál nikdo, a to netušíme, co vše musí jejich protagonisté snést, aby se skutečně jako umělci cítili. Jsou to romantické příběhy? Asi ne v tom původním slova smyslu, spíše jsou nevšední. Miluje se v nich a umírá, podvádí se, vzniká víra a závislost, dochází k nezměrným potěšením, ale i bolestným ztrátám, vlastně jsou všechny ty příběhy jakýmsi benátským zrcadlem obyčejného života. Součástí a zároveň uměleckým protějškem knihy jsou kouřové obrazy Magdaleny Jetelové, která také navrhla její celkové výtvarné řešení.

Ludmila Padrtová (1931 - 2016) vytvářela abstraktní kompozice od poloviny padesátých let a byla utajená tehdy a je málo známá i dnes. A to přestože byla společně s Vladimírem Boudníkem …

Povídky z pera Zdenka Primuse, doplněné dřevoryty významného českého výtvarníka Jana Koblasy.

Publikace přibližuje méně známou část tvorby výtvarníka Zbyňka Sekala. Zaměřuje se na jeho knižní obálky, na fotografie z cest, které lze považovat za fotografické skici k dalším dílům, a na skládané obrazy, v nichž jsou kombinovány různé materiály.

Ve venezuelské džungli žije muž s malým chlapcem Aquilou. Jednoho dne se šestiletý syn svého otce zeptá, zda kromě nich existují ještě jiní lidé. Otec musí přiznat, že ano, a začne mu vyprávět, jací lidé a jaké rasy existují. Nemůže mu zatajit, že existují také ženy, a to malého chlapce hodně zajímá. V příštích deseti letech – tak jak Aquila roste – mu popisuje ženu: jak vypadá, čím se liší od muže, jaká je. Druhá část je o Aquilovi, který žije už šest let v civilizaci, a jeho přítelkyně se ho vyptává, proč jsou chlapci a muži takoví, jací jsou. Aquila má totiž schopnost vidět a rozpoznat podstatu každého člověka.

Jiří Balcar (1929–1968) bezpochyby patří k nejznámějším českým umělcům padesátých a šedesátých let. Ve své rozsáhlé malířské a grafické tvorbě jako jeden z mála kriticky reflektoval stav československé společnosti. Jeho návrhy filmových plakátů a knižních obálek lze označit za nejlepší své doby.

Kniha sochaře, malíře, grafika a ilustrátora JAN KOBLASA - Dílo ve dvou retrospektivách dokumentuje fotografickou cestou dvě výstavy, jednu z Norimberka druhou z Prahy. Navíc obsahuje kompletní grafickou sadu Koblasovy Apokalypsy, která je podrobně interpretovaná autorem knihy Zdenkem Primusem. Všechny texty jsou dvoujazyčné (česky a německy).

V katalogu stejnojmenné výstavy Psychedelia ve vizuální kultuře beatového věku 1962-1972 jsou vůbec poprvé mapovány a interpretovány československé beatové a rockové plakáty té doby podobně, jako se katalog Papež kouřil trávu před lety věnoval psychedelickým plakátům ze San Franciska, obalům gramofonových desek, knihám, časopisům a rockovým filmům. Katalog obsahuje 137 barevných vyobrazení, obsažný text v češtině i angličtině, ve kterém se Zdenek Primus zabývá československými beatovými a rockovými plakáty z hudebněhistorického a kunsthistorického hlediska. Katalog je zabalen do oboustranného velkoformátového plakátu s 85 barevnými vyobrazeními, na kterém je opět dvojjazyčný text Drogy a psychedelické plakáty od Erica Kinga.

Jiří Valenta (1936 -1991), významný malíř českého informelu a protagonista takzvaných Konfrontací. Po opuštění Československa v roce 1968, navázal na svou dosavadní tvorbu, ale nepodařilo se mu najít napojení na německou galerijní scénu. V roce 1975 přestává malovat a začíná v tajnosti fotografovat, své práce ovšem nijak neprezentuje a nechává je pouze ve formě diapositivů. Zemřel v Kolíně nad Rýnem.

Příběhy z Kávobaru jsou především o mužích. Takoví, jací jsou, jací by chtěli být, nebo naopak, jací by nikdy být nechtěli. Někteří se v literárních postavách poznají ihned, jiní nikdy, a to je dobře. Tyto drsné, ale i něžné a mysteriózní příběhy se mohly udát pouze v proslulé Cibulkově Literární kavárně. A pokud někdo řekne: "Co si to ten Primus zase všechno navymýšlel!" - bude mít zcela jistě pravdu.

Autobiograficky laděné povídky českoněmeckého kunsthistorika a prozaika se odehrávají v undergroundovém světě 70. let. Tutus, hrdina s mnohými autobiografickými rysy autora, provádí čtenáře svými životními příhodami, plnými extrémní citové vypjatosti. Z neutěšeného prostředí frustrovaných "mániček" Československa 70. let vede jeho osud k vystěhování do Německa a odtamtud k příležitostným návštěvám starého domova. Tam i tam se pohybuje především v alternativním, undergroundovém prostředí s jeho specifickým životním stylem. Sebedestruktivní experimenty, cílený únik před vojnou do psychiatrické léčebny, bizarní milostná dobrodružství, výstřední fantazie i paranormální zážitky - to vše skládá obraz nejednoduché, umělecky založené osobnosti, obdařené však zároveň velmi racionální sebereflexí.

Novela, kterou česko-německý autor napsal v němčině a která se opírá o autentické výpovědi, popisuje příběh a vnitřní stav pěti mužů, které v mládí totalitní (v tomto případě nacistický) režim donutil k vině. Každý z nich jiným způsobem, ale vždy neodvratně, ve zralém věku prožívá vědomí oběti i výčitky svědomí zároveň a dospívá k tragické bilanci vlastního života. Hlavními tématy knihy jsou geneze viny jedince v totalitním režimu, otázka odčinitelnosti provinění a předpoklady odpuštění sobě i druhým. Autor tak svou novelou přispívá k úvahám o poměru nejen jedince a národa, občana a státu, ale také oběti a viny, "nevinnosti" a zodpovědnosti, přispívá k úvahám o konfrontaci jedince s tím, co ho sice přesahuje, co se vymyká jeho vůli (rodinný původ, historický okamžik dospívání atd.), ale s čím se musí vyrovnat pouze on sám, a to bez politického rituálu, který by vedl ke katarzi.

Jiří Valenta (1936-1991) patří bezesporu ke stěžejním malířům českého umění šedesátých až devadesátých let. Začínal českým informelem a poslední léta vytvářel na bílé barvě postavené prostorové obrazy zabývající se skutečnými, ale i fiktivními postavami české a světové historie. Materiálnost, smyslnost a kontemplativnost jsou hodnoty, které najdeme v celém jeho díle. Nejinak tomu bylo v posledních letech jeho života, kdy se zabýval už jenom fotografií. Jeho dílo je jen zdánlivě rozděleno na to vzniklé v Československu a následně v Německu. Ve skutečnosti byl umělcem volící vědomě bezpříslušnost.

ČESTMÍR KRÁTKÝ – Tvorba jako pokus o existenci. „Průzkumná“ fotografie 60. let, podivná zjevení na okraji pozornosti, černobílý „informel“...

Ideu zátiší ve fotografii dokumentuje Siegertova sbírka, shromažďovaná od počátku sedmdesátých let 20. století a dnes jedna z nejvýznamnějších na světě, půldruhou stovkou snímků vybraných do této publikace, jež obsáhly více než stopadesátileté období. Kromě proslulých fotografií kniha obsahuje i řadu snímků dosud málo známých - vedle klasických námětů květin, potravin a uměleckoprůmyslových předmětů představuje početné "nálezy", mezi nimiž nechybějí ani surreální a abstraktní kompozice.... celý text

Obsáhlá obrazová monografie vydaná ke stejnojmenné výstavě, která představuje autorovy aktivní a strukturální grafiky z padesátých a šedesátých let dvacátého století, monotypy a také zatím neznámou fotografickou tvorbu.

Alois Nožička patří k těm několika málo výtvarným fotografům, kteří v českém prostředí vytvářeli ke konci padesátých a v první polovině šedesátých let abstraktní, surrealismem podmíněná díla. Jeho vizuální projev je zcela ojedinělý - motivy od roku 1960 pocházejí skoro bez výjimky ze smetišť a skládek. Jeho fotografie vykazují konvulzivní krásu nabitou silnou erotikou; přitom je jim vlastní jak kompoziční řád tak vyhraněná estetika. I ve světovém srovnání patří k nejoriginálnějším výtvarníkům druhé poloviny 20. století vyjadřujících se výhradně fotograficky.

Katalog ke stejnojmenné výstavě přibližuje českou vizuální kulturu 60. let.

Eva Fuková se v šedesátých letech stala jednou z nejvýznamnějších osobností české fotografie. Spolu s V. Reichmannem a dalšími autory spoluvytváří její imaginativní linii. Její počátek se odvíjí od surrealismu, v temných 50. letech s existenciálními podtexty . Zároveň tu byl silný vliv tzv. poezie všednosti, opět navazující na starší zdroj, poetiku válečné Skupiny 42. Po emigraci do USA (1967) se její tvorba poněkud proměnila, aniž by opustila surrealistickou poetiku. Odklonila se od přímé fotografie a vytvářela především tzv. multipláže, v nichž používala princip seriálního opakování stejných či podobných motivů. Výpravnou monografií se Eva Fuková vrací zpět do českého prostředí. Jejím editorem je Zdenek Primus, který též napsal jednu ze dvou kapitol, druhá je z pera předního znalce české poválečné fotografie Antonína Dufka.