Édouard Levé Books

A work of autobiographical fiction recounts the author's life in a string of objective, declarative, and unrelated sentences.

Edouard Levé delivered the manuscript for his final book, Suicide, just a few days before he took his own life. Suicide cannot be read as simply another novel—it is, in a sense, the author’s own oblique, public suicide note, a unique meditation on this most extreme of refusals. Presenting itself as an investigation into the suicide of a close friend—perhaps real, perhaps fictional—more than twenty years earlier, Levé gives us, little by little, a striking portrait of a man, with all his talents and flaws, who chose to reject his life, and all the people who loved him, in favor of oblivion. Gradually, through Levé’s casually obsessive, pointillist, beautiful ruminations, we come to know a stoic, sensible, thoughtful man who bears more than a slight psychological resemblance to Levé himself. But Suicide is more than just a compendium of memories of an old friend; it is a near-exhaustive catalog of the ramifications and effects of the act of suicide, and a unique and melancholy farewell to life.

Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965–2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu. Je soupis 533 nerealizovaných – a často nerealizovatelných – děl literaturou, nebo konceptuálním dílem eo ipso? Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato – pouhým nápadem? Nekomentovaný Levého soupis nápadů nenabízí mnoho odpovědí. Jeho „díla“ jsou často tajemná a znepokojivá, leckdy absurdní, občas filozofující, sem tam humorná a někdy svéhlavě, autoritativně nesmyslná. Jakkoli je Édouard Levé jako vizuální umělec znám především jako fotograf, pohybuje se v Dílech napříč uměleckými sférami, od zvukového umění, videa a experimentálního filmu přes performance až po monumentální instalace. Dokáže být stejně posedlý absurditou jazyka jako absurditou architektury, zajímá ho náhoda, nevědomost nebo vědomé uvedení v omyl, podoby duplicity i percepční nehody. Bujarou smršť zapsaných nápadů lze chápat jako gesto zdrženlivosti, ale i jako nárokování si bezmezné tvůrčí svobody, nespoutané produkčními omezeními. Své potenciální celoživotní dílo poskytuje Édouard Levé svázané v útlé knize. Jako provokaci, výzvu, reakci i inspiraci.

Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zprávy o násilných útocích, genocidách, epidemiích, o soudních procesech či daňových podvodech sousedí s oznámeními o narození a úmrtí, s prohlášeními sportovců, s inzeráty na prodej omšelých i luxusních nemovitostí. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.