Rea Michalová Books

Karel Teige ovlivnil českou kulturu v mnoha oblastech a jednoznačně patří k mimořádným osobnostem českého moderního umění. Jeho tvorba je však paradoxně známa a uznávána více v zahraničí než u nás. Kniha Karel Teige – Kapitán avantgardy je dalším příspěvkem k odčinění tohoto dluhu. Její autorka, historička umění Rea Michalová, se navrací ad fontes a především na základě přímých citací známých i zapomenutých Teigeho textů, prací jeho generačních souputníků, autentických vzpomínek i dokumentů zprostředkovává fascinující příběh myšlenkového vývoje a názorového zrání jednoho z nejinspirativnějších, byť v mnoha ohledech rozporuplných tvůrců české moderní kultury.

První novodobá, reprezentativní monografie Jana Baucha, vynikajícího malíře, jediného českého umělce, který prožil téměř celé 20. století a jehož citově vzrušené, mistrovské dílo přesáhlo hranice své generace a své země. Jeho obrazy z třicátých let jsou barevnými drahokamy spojujícími skutečnost s představou, ty z čtyřicátých let obsahují napětí a tragiku doby, varování i úzkost, jsou skrytými symboly. V padesátých letech a později dostává Bauchova malba nový řád, upomínající na nejstarší humanistické poselství, jež tvůrcova ruka, která poslouchá hmotu a ctí její zákony, odevzdává neustále a nezprostředkovaně dál do dějin. Rea Michalová (monografie); Peter Kováč (esej)

Uměleckohistorická studie pojednává o problematice tradicionalismu a moderního umění koncem 19. a v prvních desetiletích 20. století. Odvíjí se od výstavy francouzského malíře Émila Bernarda (1868-1941) roku 1909 v Praze a rozehrává fiktivní „diskuzi“ čtyř umělců (Émile Bernard, Maurice Denis, Bohumil Kubišta, Miloš Marten) o tom, jaká by současná tvorba „po impresionismu“ měla být. Bohumil Kubišta (1884-1918), přesvědčený, že "člověk nový je skutečně jinak uzpůsoben nežli člověk starý", si s Émilem Bernardem, bojovníkem za „uměleckou Renesanci“, mohl porozumět skutečně jen těžko. Ale na druhou stranu je tu přece něco, co všechny jmenované spojuje: program syntetické malby, symbolismus se sklonem k mysticismu a především hluboké přesvědčení a neoblomná víra v uměleckou pravdu, kterou hájí, bez ohledu na strasti, jež s sebou přináší.

Karel Teige ovlivnil českou kulturu v mnoha oblastech a jednoznačně patří k mimořádným osobnostem českého moderního umění. Jeho tvorba je však paradoxně známa a uznávána více v zahraničí než u nás. Kniha Karel Teige – Kapitán avantgardy je dalším příspěvkem k odčinění tohoto dluhu. Její autorka, historička umění Rea Michalová, se navrací ad fontes a především na základě přímých citací známých i zapomenutých Teigeho textů, prací jeho generačních souputníků, autentických vzpomínek i dokumentů zprostředkovává fascinující příběh myšlenkového vývoje a názorového zrání jednoho z nejinspirativnějších, byť v mnoha ohledech rozporuplných tvůrců české moderní kultury.

První novodobá publikace souhrnně se zabývající klasicismem ve výtvarném umění. Definuje ho jako pojem a vysvětluje jeho významy od antiky do 20. století. Podrobně se zabývá klasicistními projevy v moderním evropském, především francouzském umění a následně v českém prostředí, od 90. let 19. století až do 30. let minulého století. Samostatné medailony pojednávají o André Derainovi, Pablu Picassovi, Janu Preislerovi, Bohumilu Kubištovi, Josefu Čapkovi, Rudolfu Kremličkovi a Otakaru Kubínovi – Coubine a dalších. Kniha upozorňuje na důležitou roli klasicistních tendencí v moderním umění a dokazuje, že tradice a originalita si nemusí protiřečit.Zvláštní pozornost si zaslouží obrazová příloha. Autorka vybrala reprezentativní soubor méně známých a vzácných výtvarných děl.

Monografie zachycuje život a dílo (malířskou tvorbu) jedné z hlavních osobností devětsilské malířské generace a české imaginativní malby.

Katalog významného umělce mladší generace mapuje tvorbu malíře z let 2003 až 2018.

Reprezentativní katalog kurátorky Rey Michalové představuje tvorbu členů uměleckého seskupení Natvrdlí - Karla Jerie (1977), MICLA (1969), Lukáše Miffka (1978) a Jaroslava Valečky (1972). Tyto čtyři výrazné umělecké osobnosti svým dílem obhajují pozice figurativní malby a rozvíjejí tradici poutavého obrazového sdělení. Program Natvrdlých je založen na myšlence tolerance, volnosti projevu a "nestydaté natvrdlosti". Na "natvrdlém" trvání na radosti z malířské práce, na "natvrdlé" závislosti předstoupit před bílé plátno, cítit vůni barev, štětci se ho dotýkat a dát průchod své tvůrčí vizi, bez ohledu na trendovost a v uvědomění si relativity obecných soudů. Natvrdlí usilují o formování výtvarného tvarosloví, které je nezaměnitelným otiskem umělcovy jedinečnosti, stejně jako ukazatelem jeho vrcholné tvůrčí dovednosti. Mezi ideu a výsledné dílo nestaví jiného prostředníka než čistě malířské prostředky. Nalezli si vlastní tvůrčí prostor spíše v intuitivní rovině než v oblasti spekulace. Malují obrazy, které svou existenci opravňují jen samy sebou. Pojímají malbu v novém významu osvěžující "hry", volně a fantaskně manipulující s realitou, aby citově vyprahlému diváku poskytli neopakovatelný, co nejautentičtější zážitek.

Uměleckohistorická esej, která osvětluje podstatu díla malíře André Deraina (1880-1954) na základě méně známých dokumentů. Zároveň však překračuje pouhou monografickou studii tím, že jasně formuluje dopady modernistického „odvracení zraku“, jehož se Derain stal obětí. Napsáno u příležitosti padesátého výročí Derainova úmrtí.

Katalog vydán k výstavě konané ve dnech 23. ledna – 28. března 2014 v Galerii Beseda v Ostravě. Jakub Špaňhel je představitelem současného malířství mladší střední generace a v této kategorii drží bezpochyby medailové pozice. Přestože jeho tvorba nezapře původ v konceptuálním myšlení, spočívá její těžiště v monumentální malbě výrazně expresivního ladění. Jako rodák z Karviné absolvoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Ostravě a místní industriální krajina také výrazně formovala jeho umělecké vidění světa. Zde má snad svůj původ určitá „ponurost“ některých pláten, s výraznou rolí, kterou autor přisoudil černé barvě. Ta je rozehrávána v sofistikovaném kontrapunktu se zlatou, fialovou či jinými tóny. V nejnovějších dílech, především v cyklu na téma českého venkova, ustupují tyto „efekty“ do pozadí. Malíř využívá sofistikovanou „kresbu“ sušším štětcem na bílém pozadí, jako v naddimenzované kaligrafii. Jistý odstup od někdejší patetičnosti a větší výrazová střídmost v nových dílech jsou pro mě přesvědčivým důkazem, že Jakub Špaňhel se nespokojuje s dosaženými metami, ale svou práci zdokonaluje a kreativně rozvíjí. Právě pro tyto hodnoty jsou jeho obrazy velmi vyhledávané, a to právem. – Rea Michalová