Dílo 10 autorů, kteří přednášejí na protestantských a katolických fakultách ve Švýcarsku, Francii, Itálii a Německu. Každé novozákonní knize je věnována samostatná kapitola, v níž se probírá obsah, literární struktura, teologický záměr, nové otázky, o nichž se diskutuje v posledních letech, a seznam doporučené literatury (doplněný o tituly dostupné v češtině). Samostatné kapitoly jsou věnovány také dějinám novozákonního kánonu a textové kritice.
Judova epištola je nejkratší z tzv. katolických či obecných listů. Autor, který se představuje jako „Juda, bratr Jakubův“, se obrací ke všem Božím „povolaným“, bez ohledu na jejich původ či společenské postavení. S pomocí řady starozákonních obrazů jim vysvětluje povahu vnitřních konfliktů v tehdejších křesťanských sborech a vybízí je k zápasu o jejich překonání v perspektivě víry, lásky a milosrdenství. Se jménem apoštola Petra je spojována řada raně křesťanských spisů, jejichž skuteční autoři zůstávají neznámí. Dva z nich se nacházejí v biblickém kánonu. Zatímco autor Prvního listu Petrova se zamýšlí nad prekérním postavením křesťanů ve světě pohanů, autor Druhého listu Petrova varuje své čtenáře před falešnými učiteli nacházejícími se přímo v jejich středu. Povzbuzuje je, aby vytrvali na cestě ctnosti a nenechali se odradit těmi, kdo zpochybňují Boží soud a Kristův druhý příchod. List má formu závěti apoštola Petra a zčásti je inspirován Judovou epištolou, se kterou sdílí homiletický tón a důraz na starozákonní tradici.
První list Petrův četli na přelomu 1. a 2. století maloasijští křesťané, kteří se ve většinové pohanské společnosti cítili jako vyděděnci (a právě tak ho četli a čtou i věřící v jiných těžkých dobách). Autor je nabádá, aby se jako svobodní lidé v Kristu nebáli a ve zkouškách stáli pevně zakotveni ve víře. Podle Kristova příkladu mají i nelehké společenské postavení vnímat jako příležitost ke zvěstování evangelia. List věrně i tvořivě navazuje na prorocké a žalmové tradice Starého zákona, teologii apoštola Pavla i synoptická evangelia.
Umučení Polykarpa (List církve ve Smyrně církvi ve Filomelou) je zpráva o mučednické smrti Polykarpa (ca 155), žáka apoštolů a smyrenského biskupa. Tato směs narativních a parenetických prvků se stala vzorovým textem vnikajícího martyrologického žánru. Publikace obsahuje řecký text a nový český komentovaný překlad.
MIROSLAV ŠEDINA, Charis a Charitky: od Hésioda k Filónu Alexandrijskému; JIŘÍ MRÁZEK, Milost v deuterokanonické a intertestamentární literatuře; MATYÁŠ HAVRDA, Milost jako pokračující tvoření: Irenej z Lyonu; PETR KITZLER, Vis divinae gratiae, potentior utique natura: Tertullianovo pojetí Boží milosti; VÁCLAV VENTURA, Órigenova mnohotvárná milost; LENKA KARFÍKOVÁ, Milost v Katechetických homiliích Theodora z Mopsuestie; VÍT HUŠEK, Milost stvoření, zjevení a odpuštění podle Pelagia; LADISLAV CHVÁTAL, Filanthropia: Pojetí “milosti” u Dionysia Areopagity
MIROSLAV ŠEDINA: Filosofie a etika v řeckém konceptu připodobnění Bohu – Od Platóna k Filónovi Alexandrijskému. JAN DUŠEK: Milost v kumránských rukopisech Řád Jednoty a Damašský spis. JIŘÍ MRÁZEK: Milost podle Čtvrtého Ezdráše. PETR SLÁMA: „Povstane z trůnu soudu a posadí se na trůn milosti“ – milost v rabínské literatuře. JAN ROSKOVEC: Milost v janovských spisech Nového zákona. JAN A. DUS: Milost u Ignatia Antiochejského. MATYÁŠ HAVRDA: Milost a svoboda v myšlení Klementa Alexandrijského. VÁCLAV VENTURA: Milost v pojetí prvních mnichů – Dopisy Antonínovy a Pachomiana. FILIP OUTRATA: Milost u Juliána z Aeclana. VÍT HUŠEK: Dědictví Augustinovy teologie milosti (do synody v Orange r. 529). TEREZA POŠTOVÁ: Milost v moraliích Řehoře Velikého. LADISLAV CHVÁTAL: Zbožštění skrze darované synovství – pojetí milosti u Maxima Vyznavače. LENKA KARFÍKOVÁ: „Jeho návrat k Otci je zbožštění člověka“ – milost podle Eriugenových výkladů k Janovi.
U příležitosti 90. výročí vzniku Českobratrské církve evangelické vyšla unikátní publikace Česká synoptická Bible. Obsahuje text Českého ekumenického překladu (vydání po poslední revizi v roce 2000) a Bible kralické (v rozsahu celého vydání z roku 1613) ve dvou sloupcích vedle sebe na jedné stránce. Synoptická Bible vychází z kánonu původní kralické "Śestidílky", v jejímž pátém díle byly zahrnuty jak deuterokanonické knihy, které používá Římskokatolická církev, tak i některé pseudepigrafy, užívané církvemi pravoslavnými. Sazba se vyznačuje vynikající čitelností. Kromě biblického textu obsahuje odkazy jak z Českého ekumenického překladu, tak z Bible kralické, poznámky z Českého ekumenického překladu a "sumáře" na začátku každé kapitoly v Bibli kralické. Na konci každé dvoustrany končí oba překlady stejným veršem, takže není potřeba opakovaně otáčet stránku.
Zatímco v bibli je apokalyptický žánr zastoupen jen okrajově, apokryfních spisů, jež do biblického kánonu nebyly přijaty, je celá řada. Tyto apokalypsy neboli „zjevení“ se pohybují na rozhraní židovské a křesťanské literatury a zrcadlí dobu neklidu a pronásledování, jež v prvních staletích po Kristu zažívala raná církev. Český překlad dvaceti apokryfních spisů z řečtiny, latiny a koptštiny, připravený v Centru biblických studií v Praze, je doprovázen zasvěcenými úvody a komentáři.
