Petr Borkovec Books

Petr Borkovec vypráví pěkným jazykem, přitom obyčejně a jednoduše k pochopení. Má bohatou slovní zásobu a žádná věta se neopakuje. Ačkoli některé povídky obsahují mnohem zajímavější příběh než jiné, atmosféra je cítit z každé stránky. Čtete – a i když máte sto chutí četbu prokládat jinými knihami, nakonec to ani jednou neuděláte. Právě v tom spočívá tajemství Borkovcových próz. Jak píše kritik Jan Štolba v jiné souvislosti: „Hrany světa hrubnou a dřou, jsou otřískané, osahané k nepoznání. Nějak tím vším však musíme projít.“Edice: Próza.

Der Kunst wird oft eine besondere Nähe zur Religion zugeschrieben. Diese Vorstellung könnte aus einer Zeit stammen, in der Kunstwerke als fähig galten, tiefere Gedanken zu vermitteln und die Weltsicht zu erweitern. Solche Werke eröffneten dem Betrachter neue Perspektiven und boten sowohl Kritik als auch Öffnung des Daseins und der Religion. Diese romantische Auffassung hat die Wiederentdeckung des Bildes im letzten Viertel des 20. Jahrhunderts beeinflusst, als die kunstwissenschaftliche Auseinandersetzung sich vor allem mit modernen Werken beschäftigte. Vor dem 'iconic turn' suchte man nach unbekannten Dimensionen der Bedeutung, die oft hinter der Dominanz des Wortes verborgen blieben. Kunstwerke wurden als Orte der bildlichen Bedeutung und als methodische Instrumente zur Entdeckung dieser Dimensionen neu wahrgenommen. Die hermeneutische Maxime war eine gründliche Vertiefung in das einzelne Bildwerk, um einen visuellen Kosmos zu erschließen, der Konzepte der Subjektivität und Theorien über die Grenzen der Darstellbarkeit beinhaltete. Analysen und Klassifizierungen verschiedener Bildsprachen haben das Terrain des Bildlichen weiter erkundet. Dennoch tendieren viele Theorien dazu, über Bilder zu sprechen, anstatt entlang der Bilder zu denken. Die Debatten sind oft auf spezifische Fragestellungen beschränkt und berühren kaum das kritische und religiöse Potenzial der Bilder. Eine Rückbesinnung auf das erkenntniskritische und religi

„Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec (1970) se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou.

Sbírka básníka a překladatele, nositele Ortenovy ceny za poezii, přináší reflexivní a intimní poezii.Edice: České básně.

Hmyz v klasické japonské poezii 8.–20. století. Tematický výbor japonských básní o hmyzu obsahuje 65 pětiverší waka a 155 trojverší haiku. Je rozdělen do osmi částí podle nejčastěji frekventovaných druhů hmyzu, odedávna v poezii oblíbených díky duchovnímu vlivu šintoismu a buddhismu.

„Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec (1970) se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou.

„Ty jednou někde necháš vlastní hlavu! Minule klíče, včera šála – a teď sluchátka! Na co prosím tě myslíš?“ Leporelo o věcech, které často ztrácíme. Které zapomínáme ve vlaku, ve škole, na plotě, v obchodě nebo kdovíkde. O věcech, s nimiž se už neshledáme...

Souborné vydání sbírek básní pro děti Všechno je to na zahradě (2013), O čem sní (2016) a Každá věc má něco společného se štěstím (2019), doplněné o nový text Benjamin Murka. „Tati, já tomu vůbec nerozumím. Co je to přástevník? Proč by někdo kradl rybízy? A co by dělala husa v lampě, to je nějaká hloupost. Tak si to zkus představit. Procesí mnohonožek pod kamenem. Starší holky od sousedů, jak se ti smějou, že jsi z města. Zloděje, jak se trápí s ukradenými pendlovkami. Ustaraného prodavače ze samoobsluhy. Dva zmoklé cizince ve stáji, jak se smějí a nevíš čemu. Co se zdá rohlíku, když usne před svačinou. A až si po čtení zhasneš, poslouchej ve tmě: husa, rys, tetřev, vážka, jelen, had.

„Psal jsem před Vánoci minulého roku P. Borkovcovi, jestli by mi jako (bývalý?) vášnivý entomolog neporadil nějakou odbornou knížku na toto téma – D. Dolenský mi krátce předtím doporučil knížku B. Lhotského Křehká krása, z níž zde čtenář najde ukázky, ale bylo mi to málo –, knížku, která by mě takříkajíc zasvětila, ukázala mi cestu. Poradil mi obratem (čti kupř.: J. R. Winkler, J. Mareš & V. Lapáček) a rovněž obratem prošel všechny svoje texty a ty, jež se tohoto řemesla (ale nejen jeho) nějak dotýkaly – některé více, některé méně – mi poslal. Něco pak přepsal a něco připsal. A tak – pro radost – vznikla tahle sbírka textů. / J. Tvrdoň, 17. dubna 2024“ (z úvodního slova)

Antologie 15x poezie Lotyšsko obsahuje ukázky z tvorby tří generací lotyšských básníků od 60. let po dnešek. Patnáct významných tvůrců zde představuje současnou lotyšskou poezii v celé její rozmanitosti, v jejím zakotvení jak v domácí osobité tradici, tak i v kontextu moderní světové poezie. Antologii připravili Pavel Štoll a Marta Dziļuma ve spolupráci s absolventy a studenty lotyštiny a s překladateli – Petrem Borkovcem, Libuší Bělunkovou a Alexandrou Büchler. Vydalo nakladatelství Fra.

Lotyšská básnířka Liāna Langa, vl. jm. Bokša, se narodila v roce 1960 v Rize. Studovala malířství, Filologickou fakultu Lotyšské státní univerzity (1979–1981) a filozofii a literaturu 20. století na newyorské New School College (2000). Pracovala jako restaurátorka na Krymu, učitelka v Rize, překladatelka z ruštiny a angličtiny, organizátorka rižského mezinárodního filmového festivalu Arsenal, konzultantka projektu Literární expres Evropa 2000, moderátorka literárního pořadu lotyšské televize Černé na bílém a předsedkyně Národní rady pro kulturu. Jako autorka se podílela na projektu Evropská ústava ve verších (2008), v současné době pracuje v nakladatelství Apostrofs a v oblasti mediálního poradenství. Poezii publikuje od roku 1988, vydala tři básnické sbírky: Tady je nebe, tady ciferník, 1997, Zatrub, Štíre!, 2001 a Sešit antén, 2006. Publikovala také sbírku cestopisných esejů Nemusela jsem spěchat, 2008. Překládá poezii z ruštiny a angličtiny. Je laureátkou Ceny Dnů poezie (1998 a 2006) a Výroční ceny za literaturu (2001). Do češtiny byly přeloženy ukázky z její tvorby v Antologii současné lotyšské poezie (2006) a v časopisech Plav, Souvislosti, A2.

Obrázková knížka pro děti a jejich dospělé o věcech našeho života, které nás provázejí od samého narození až do konce. Může sloužit úplně malým dětem, které se učí teprve poznávat svět, až po jejich rodiče a prarodiče, kteří si nejen s nimi čtou, ale sami se nad svým živote zamýšlejí. Lžička, kterou dávám mamince poslední jídlo, je táž lžička, kterou učím malé miminko skutečnému světu. Věci nás provázejí celý život, ale které jsou ty důležité? Nejvěrnější? Prchavé? Trvanlivější nežli my? Kniha na nejobyčejnějšími jsoucny nabízí nahlížet na tajemství našeho neobyčejného života a všímat si toho, co vidíme tak často, až to nevidíme. Nenápadným způsobem nebo ve svém druhém plánu pak knížka hovoří o tom, že život je životem od začátku a do konce.

„Koncem roku 2008 mě zaujala myšlenka naplnit představu, podle níž by vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase a jejíž délka bude volbou pisatele, od samotného slova přes větu holou k rozvitému souvětí. Na začátku velké písmeno, na konci zpravidla tečka…“ Viktor Karlík, autor konceptu

Zasněné verše o krabech srovnaných podle velikosti, škvíře pod poklopem na sladký moučník i o rohlíku, který sní, že ho nikdo nesní. Ilustrátorka Andrea Tachezy a básník Petr Borkovec na stránkách měkkého leporela v tvrdých deskách kombinují zdánlivě nekombinovatelné, nešetří absurditou a sladké kouzlo snění dopřávají nejen lidem, ale i věcem. Není už tu trochu přeslazeno? Ještěže si aspoň babička zahořkle stěžuje, že se jí zdají samé voloviny, jen o dědovi nikdy nic, jinak by se jednotlivé listy leporela samou sladkostí slepily k dohromady!

Výbor z tvorby ruského básníka a prozaika, žijícího v pařížském exilu, obsahuje v bilingvním rusko-českém vydání jeho verše z první poloviny 20. století.

Autorská čtení a debaty se v Café Fra konají od roku 2006, zpravidla v úterý a někdy také ve čtvrtek. Za deset let ve Fra četlo přes tisíc dvě stě spisovatelů a překladatelů. Petr Borkovec je nejen dramaturgem večerů, ale v řadě případů má k vystupujícímu autorovi také úvodní slovo nebo komentář. Jindy tuto starost přenechává dalším autorům, nikdy ovšem kritikům. „Komentáře jsou osobní, což neznamená, že nemohou být podrývavé. Nepěstujeme tu biografie ani bibliografie.“ uvedl na vystoupení na Pecha Kucha Night ve Vodňanech, kde představoval nakladatelství Fra i kavárnu. Přestože některé z těchto textů už byly zveřejněné časopisecky, rozhodli jsme se uspořádat ucelenější výbor z těch, které máme k dispozici. Sešit nakonec pokrývá období od února 2011 do června 2016 a soustředí se pouze na básnířky a básníky.

Druhé, doplněné vydání lyrických črt a básní (první bylo publikováno pod názvem "Berlínský sešit. Zápisky ze Saint-Nazare"), které jsou inspirovány pobytem na bretaňském pobřeží a v německém hlavním městě. Soubor sugeruje dojem deníku, mimo jiné i prozaickou formou, k níž se český básník místy uchyluje. Setrvává silná poetická obraznost i smysl pro charakteristický detail, vemlouvaný do čtenářovy představivosti sledem hutných a zároveň velmi živých slovních vyjádření. Ve Francii je to především pestrý přístavní pohyb, co upoutává autorovu pozornost, v Berlíně pak prorůstání velkoměsta a přírody, na jehož rozhraní hledá své místo člověk.

sbírka básní pro dětské snílky o přesličkách, pámelnících, prazvířatech a hlavně o dvou sestrách – jedné vážně malé a druhé trochu větší

Vybrané a nové básně 1990–2005. Rozsáhlý výbor poezie jednoho z našich nejznámějších básníků a překladatelů, v němž jsou obsaženy verše ze sbírek Poustevna věštírna loutkárna, Ochoz, Mezi oknem, stolem a postelí, Polní práce, A. B. A. F. a Needle-Book, jež byly autorem přehlédnuty a upraveny, i zcela nové básně, které jsou knižně publikovány poprvé. Borkovcovo dílo má velký ohlas nejen u nás, ale i v celé Evropě, a obdržel za ně mnoho prestižních ocenění. Doslov Justin Quinn.

Po sbírce Polní práce přichází Petr Borkovec s knihou básní, která bude pro mnohé jeho čtenáře překvapením. V nové sbírce nesměřuje k větší zpěvnosti a formální virtuozitě, jak naznačovala jeho předchozí sbírka, naopak: jeho verš se prozaizuje, zadrhává, výpověď je syrovější, nelibozvučná, drásavá. Kniha, která je výsledkem několikaleté práce, představuje Borkovce jako jednoho z nejvýraznějších představitelů básnické generace debutující v 90. letech.

Autorova v pořadí již pátá sbírka obsahuje verše z let 1995–1997. V básních se autor pokouší dát svým veršům pevnou formu, v níž se obráží i jeho překladatelská činnost. Jde o poezii naléhavou, ztvárněnou bohatým jazykem a tematicky vycházející z hodnot člověku nejbližších. Tyto náměty se pak promítají na pozadí měnících se ročních dob.

Nejsou ani tady, ani tam. Mnoho (často) spí nebo chodí domů po půlnoci. Jsou tiché, z jejich pokoje se klíčovou dírkou line proužek mihotavého světla. Svět, v němž žijí, je neproniknutelný jako tropické rostliny v džungli — a když ho kousek odhalí, žasneme. Držíte v ruce zápisky z nočního probouzení, herbář snů a průhledy klíčovou dírkou, jemnou manikérskou práci, liány vnitřních pralesů. Tato knížka je pro tajemné bytosti mezi 12 a 18 rokem.

Sova je vzhůru, když ostatní zvířata spí. Poslouchá a civí. Vidí to samé, co ostatní ve dne, jenom zvnitřnělé, rozmlžené, rozšířené tmou. Petr Borkovec zíral vždycky a přesně, nemilosrdně popisoval. Tentokrát civí jinak, víc na tělo, takže vidí blíž, ale hůř. S úzkostnou pečlivostí vykresluje, koloruje a ozvučuje něco, co postrádá pevné obrysy a uniká pod rukama, ať už se v něm otevírá smrt, tma nebo chuť na sex. Upřímný jako zatím nikdy, v surovějším stavu než hmota slov, kterou hněte.

Sbírka Herbář k čemusi horšímu je něco mezi atlasem a skládkou. Vychází z nejistého pocitu, že básně se válejí jak pod placatějšími kameny, tak v agresivních i melancholických diskusích vážkařů, detektoristů a sběratelů achátů. Z nejistého pocitu, že nejlepší básní je etymologické heslo slova „remíz“ a že je třeba vytvářet nová přísloví.

Výběr nejlepších básníků, kteří mezi lety 2012 a 2017 publikovali v literárním čtvrtletníku Partonyma. Kompletní seznam autorů: Petr Borkovec, Aneta Čamová, Jarmila Hannah Čermáková, Jiří Dědeček, Radek Fridrich, Klára Goldstein, Tomáš Jireček, Michaela Horynová, Tereza Sylva Klenorová, Teodor Kravál, Přemysl Krejčík, Václav Krejčík, Dr. Krejzyberd, Radek Lehkoživ, Radek Malý, Michal „Márdi“ Mareda, David Mareš, Filip Mikuš, Aleš Misař, Eliška Kohlíčková, Jana Orlová, Aneta Plšková, Kamil Princ, Petra Strá, Michal Téra, Básník Ticho, Lukáš Trejbal, Lukáš Vavrečka, Bronislava Volková, Ladislav Vondrák, Jiří Žáček. Editor: Přemysl Krejčík.

Všude rukopisy. V taškách, na stole, v redakční poště, v kavárně při čtení, v kavárně po čtení, ve schránce v obálce (pondělí ráno) a tak. A v každém druhém nějaká perla. Ty perly! Nespím kvůli nim; nespíme, neodpočíváme, nikdy. Lovci perel v noci. Lovci perel cestou z práce. Lovci perel ve vnitrozemí. Toto je jejich edice. A taky jen pro ně, možná. Nová řada nakladatelství Fra Sešity bude představovat aktuální básnické, prozaické i esejistické texty z pera debutantů i zkušených autorů. První svazek obsahuje devatenáct básní, které vybrali a uspořádali Michal Rydval, Erik Lukavský a Petr Borkovec. Sešity budou vycházet několikrát do roka. Prodávat se budou za 39 korun. David Voda, Jan Buryánek, Karel Urianek, Matěj Lipavský, Tomáš Fűrstenzeller, Jonáš Hájek, Jakub Řehák, Alžběta Michalová, Petr Borkovec, Kamil Bouška, Tašo Andjelkovski, Michal Rydval, Kristina Láníková, Kateřina Rudčenková, Martina Blažeková, Ondřej Lipár, Milan Děžinský, Zuzana Lazarová, Aleš Kovář

Básnická prvotina přináší především reflexivní a intimní lyriku. Borkovcova poezie je napsaná svěže, se snahou a smyslem pro dokonalé uplatnění klasického verše. Metaforika, jež své výrazy na některých místech sice ještě hledá, má předpoklady se rozvinout v následujících sbírkách.

Jedinečná antologie veršů pro děti obsahuje původní, dosud nevydané strašidelné básně od našich předních básníků a písničkářů. „Strašidelné verše pro statečné děti“, jak zní podtitul knížky, potěší děti i dospělé, protože každý má své tajné „strachy“ a obavy, a každý si připomene, čeho se bojí či čeho se bál. Petr Borkovec, Jaroslav Hutka, Radek Malý, Ewald Murrer, Jana Štroblová a půl tuctu dalších – ti všichni překvapí originálními verši na téma strach a strašení.

Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí – Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018). Básník a esejista Jakub Řehák o autorovi napsal, že „Borkovec miluje zahrady a v básních z nich vytváří labyrinty, bludiště, ne nepodobná těm z Kubrickova Osvícení, kde ale místo šíleného Jacka Torrance se sekyrou řádí sám jazyk. Borkovcova poezie je řečí chladných odlesků a vášnivých variací. Je plná pastí, propadlišť, zrcadlových obrazů i masek, které si básník s rozkoší nasazuje, aby nás přelstil. Situací, které autor inscenuje, aby nás zmátl.“

Ve sbírce básní Poustevna, věštírna, loutkárna je Borkovcovo tvárné úsilí zvýrazněno narůstající osobitostí jazyka směřujícího zejména k využití neologismů a eufonie. Nápaditá, avšak i významově odpovědná hra se slovy tu v kontextu s neokázale prezentovanou religiozitou poukazuje k nalézání svébytného vyjádření i sklenutí pevně vymezovaného básnického světa.

Dvanáct povídek souboru Lido di Dante nás přivádí do letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. Petr Borkovec napsal malého průvodce po místě, v němž se proplétají naturisté s odborníky na duny, prostituti s Dantem Alighierim a vodní ptáci s motorkami Ducati.

Tradiční ročenka, milovaný i nenáviděný výběr z české poezie Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Svazek opět představí přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.

Sbírka básní, při jejichž čtení se člověk někdy baví, jindy zalyká nostalgií a občas jej i zamrazí. Podle toho, jestli si autor Petr Borkovec zrovna hraje se slovy a kombinuje je způsobem připomínajícím dětské „uklízení“ štětců mezi misky. Jestli vzpomíná na své dětství u babičky na půdě s vycpanou sovou, kostřičkou myši a kostrou kočky, nebo syrově poukazuje na společenské problémy dneška, jakými je bezdomovectví nebo nezájem rodičů o vlastní děti. Ilustrace Martina Krkoška vám možná na první pohled přijdou poněkud staromódní (že jste podobné viděli ve sborovně na základní škole?), až ale budete poněkolikáté listovat svazkem a hledat, jak že to bylo s nástěnnými hodinami, které zloděj ukradl ze záhonu s černým rybízem, nebo jak zní zaříkávadlo proti pavoukům, uvědomíte si, že ty kresby s nádechem fotografie máte rádi. Protože přesně takové se k Borkovcově radosti i stesku hodí nejvíc.

Kniha Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire bude pro mnohé čtenáře překvapením. Známý básník Petr Borkovec totiž opustil své přísně vyměřené břehy poezie a napsal kouzelnou "dvouknihu", v níž čerpal ze svých zkušeností při pobytu v Berlíně a bretaňském přístavu Saint-Nazaire. Črty, fejetony, eseje, mikropovídky, ale i básně - to vše lze nalézt v Borkovcově "prozaickém debutu".

Představte si, že vaše kůže je křehká jako motýlí křídla. I šev na oblečení vás poraní. Občas nemůžete polknout, jícnem nic neprojde. Jaké to je, žít s takovou křehkostí, by vám pověděla Olga Joklová, která takzvanou nemocí motýlích křídel trpěla. Bohužel už to osobně udělat nemůže. Olga strávila většinu svého života tím, že upřímně o svém onemocnění mluvila a snažila se tak pomoci všem, kteří se s ním narodili, a otevřít oči těm, kteří nemají o podobné bolesti tušení. Olga si své myšlenky a postřehy zapisovala do nejrůznějších deníků a sešitů. Na její záznamy nyní vlastními povídkami navazují Petr Borkovec, Marek Šindelka, Lucie Faulerová, Jakub König, Jonáš Zbořil, Anna Bolavá a A. Gravensteen. Ilustracemi je doprovodil Lukáš Musil.

Prozaické texty Petra Borkovce navazují i nenavazují na jeho předchozí sbírky próz. Něco v minulosti, co předurčilo přítomný okamžik, co možná předurčilo i blízký konec, se nachází ne za závojem, ale za tlustým závěsem smyslového vnímání. Musel by nám o tom zřejmě povědět někdo jiný než tento člověk sám. Jeho obsesivní popisy nás totiž zaměstnávají natolik, že nelze už nyní ani říci, že by nám zprostředkovávaly přítomnost. Na tu také není vidět. Místo toho se ptáme, jaký člověk to mluví a jaký je svět, který může být takto sytě popisován? Nakousnuté hrušky Borkovcových postav dojídají nakousnuté postavy okolních povídek. Ať už se tu vypráví, naznačuje a pozoruje cokoliv, nedějí se nemoci, nehody a vraždy, ale něco nesnesitelného bez příběhu.

Oslavě živlů a života sv. Františka (přebásněné Petrem Borkovcem) vizuálně dominuje barevný přechod, který vychází z lidským okem viditelného spektra. Začíná zrozením ve tmě a končí světlem a smířením. Kniha existuje ve dvou verzích: litografické v počtu 100 kusů, tištěné vlastnoručně v Litografické dílně Petra Korbeláře, a v ofsetové verzi v počtu 200 kusů, tištěné a vázané v tiskárně Helbich.

V autorově nové sbírce tvoří dominantní prvek niterná a soustředěná práce s jazykem. Verše, které prozrazují autorovo křesťanské zaujetí, jsou významově posunuty do abstraktní roviny, což je dáno přílišným užíváním novotvarů.