Životní příběh faráře Církve československé (husitské) Václava Mikuleckého. Kniha je koncipována do tří hlavních částí: životní příběh faráře V. Mikuleckého, textové přílohy a edice dokumentů, které pocházejí zejména z Archivu pražské diecéze CČSH a ze soukromých zdrojů.
Monografie o České pravoslavné církvi se zaměřuje na období 1938–1945, které bylo dosud málo probádáno. Pravoslavní „Gorazdova směru“ byli v české společnosti menšinou, avšak jejich odkaz v protinacistickém odboji je nezanedbatelný. Po odhalení sedmi československých parašutistů v pravoslavném chrámu v Resslově ulici v Praze čelili věřící této církve bezprecedentní perzekuci. Dne 3. září 1942 byli kaplan Vladimír Petřek, předseda sboru starších Jan Sonnevend, farář Alois Václav Čikl a vladyka Gorazd odsouzeni k trestu smrti. Mnoho dalších pravoslavných rodin bylo zadrženo a jejich členové zahynuli v mauthausenském bunkru. Publikace se snaží poskytnout komplexnější pohled na toto téma, včetně dosud neznámé kapitoly o kolaboraci některých duchovních. Období 1938–1945 vyvstává s řadou otázek týkajících se existence církve, jako například jak probíhaly „námluvy“ o jejím přičlenění pod správu berlínského arcibiskupa Serafima, jaké další bolesti musela překonávat, a jak byla nacistickou perzekucí postižena laická část. Autor se snaží na tyto otázky odpovědět a součástí publikace jsou biografické medailony duchovních a perzekvovaných laiků. Závěrečná část obsahuje 35 převážně nepublikovaných dokumentů.
Kniha představuje první souhrnnou syntézu dějin Církve československé (husitské) během druhé republiky a nacistické okupace, zaměřující se na perzekuci a rezistenci tohoto druhého nejpočetnějšího církevního společenství v Protektorátu Čechy a Morava. Autor shromáždil širokou škálu archivních pramenů, které ilustrují zápas církve s okupační a protektorátní správou po březnu 1939, reflektující se v jejím fungování a vnitřní struktuře. Kapitoly zachycují restriktivní zásahy, klíčové oblasti církevního života a události, s nimiž se CČS(H) musela vyrovnávat v letech 1938–1945, včetně momentů ohrožujících její existenci. Detailně je popsán proces nucené změny názvu církve. Monografie také mapuje zapojení věřících v domácím a zahraničním odboji, sociální aktivity a vztah CČS(H) k pronásledovaným Židům. Kniha se neomezuje pouze na území protektorátu, ale ukazuje, jak změny na evropském kontinentu ovlivnily život věřících na Slovensku a v Těšínsku. Posláním křesťanské církve je být součástí lidského života, a kněz by měl brát vážně bolest svých bližních. Čtenáři zde naleznou údaje o usmrcených a vězněných duchovních CČS(H) v letech 1939–1945, jejichž jména se po více než 70 letech vracejí do povědomí veřejnosti.
Dvanáct příběhů příslušníků Československé církve (husitské) vězněných po únoru 1948.
Zatímco tvorbě a zčásti i životu nejvýznamnějšího symbolisty v českém výtvarném prostředí Františka Bílka bylo dlouhodobě věnováno mnoho pozornosti, umělcova rodinná historie, odvíjející se na pozadí třeskutého 20. století, zůstávala doposud stranou odborného zájmu o „bílkovskou tématiku“. Tohoto dluhu se ujal autor této publikace, který v průběhu deseti let uskutečnil detailní výzkum v tuzemských i zahraničních archivech. Výsledkem je podrobně zpracované téma osudů Bílkovy rodiny
