Kniha přináší akademickou biografii sv. Bernarda z Clairvaux, opata a mystika, klíčové postavy cisterciáckého řádu v první polovině 12. století, který pro napětí mezi životem kontemplativního mnicha a aktivitami v politické oblasti sám sebe nazýval „chimérou svého století“. Cílem knihy je také vyznačit Bernardovo místo v dějinách filosofie.
Rozsahem nevelký text O trojí cestě náleží k vrcholným dílům významného františkánského myslitele 13. století, sv. Bonaventury z Bagnoregia. Tato "suma" mystické teologie předkládá jakýsi itinerář duchovní cesty. Je členěná do tří kapitol, přičemž první pojednává o "meditaci", druhá o "modlitbě a třetí o "kontemplaci". Text nebyl určen k prostému čtení, nýbrž měl se skrze rozjímání, zapamatování a provádění v něm obsažených pokynů stát součástí duchovního života. Nejoriginálnější částí spisu je rozvinutá teologie kříže, začleněná do celku kontemplativního výstupu duše k Bohu, která zapůsobila mimo jiné na Martina Luthera. Toto vlivné dílo našlo odezvu i českém prostředí, kde vznikl jeho staročeský překlad či spíše parafráze pod názvem Požár lásky. Studie Tomáše Nejeschleby vhodně zasazuje celý text do dobového kontextu i do souvislostí s Bonaventurovým myšlením a dílem.
Listy florentského platonika Marsilia Ficina De officiis a Veritas de institutione principis patří mezi nejvlivnější z celé Ficinovy korespondence jakožto stručná pojednání o v renesanci oblíbených tématech morální filosofie. Unikátní recepce se dočkaly i v českém prostředí počátku šestnáctého století, kdy byly přeloženy do humanistické češtiny, list Veritas dokonce dvakrát. Publikace přináší kritickou edici obou listů, jejich nový překlad do češtiny, jakož i transkripci obou staročeských překladů, jejichž autory byli Řehoř z Hrubý z Jelení a Oldřich Velenský z Mnichova. Kniha je uvozena studií, která pojednává o Ficinově korespondenci a jejím filosofickém významu obecně, analyzuje oba zmiňované listy a věnuje se jejich působení v renesanci a raném novověku. Zabývá se také kontextem českých humanistických překladů, který ukazuje, že platonik Marsilio Ficino byl v českém prostředí v prvních dekádách šestnáctého století vnímán a recipován především jako morální filosof.
Filosofická prvotina Valeriána Magniho (1642) vychází ze středověké a renesanční metafyziky světla. Zároveň jeho přístup vykazuje určité subjektivistické rysy, neboť východisko filosofie spatřuje v analýze poznávacích aktivit filosofovy vlastní mysli (egoitas). Magni zde zdůrazňuje epistemologický význam světla jako podmínky smyslového i rozumového poznání a připisuje světlu i klíčový význam ontologický, protože každé jsoucno je ontologicky závislé na Světle mysli, které je identické s Bohem. Magniho filosofická prvotina byla ve své době (kupř. N. Mersennem) chápána jako blízká filosofii René Descarta
V roce 1961 vyšla monografie Jaroslava Zimy Expresivita v současné češtině, v níž byla prezentována typologie expresiv. Cílem předkládané práce je navázat na publikaci J. Zimy a uvést jeho premisy do kontextu otázek a poznatků současné lingvistiky české i zahraniční.
„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“. I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“ Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.
Vysokoškolská skripta pro filozofické fakulty.
Publikace je věnována vybraným tématům renesančního filosofického myšlení, především koncepci sympatie a pojetí analogie, od nichž se vějířovitě rozbíhá k několika osobnostem renesanční filosofie, kteří sympatii do svých děl zapracovávají: Filipu Melanchthonovi jako architektu lutheránského aristotelismu; Francesku Patrizimu jako završiteli renesančního obnovování tzv. pradávné moudrosti a tvůrci nové metafyziky přírody a Giordanu Brunovi, jenž novou přírodní filosofii hodlá vybudovat jako odpověď na kopernikánskou destrukci aristotelské fyziky. Publikace vychází ze studií uveřejněných mezi lety 2002–2010.
Publikace mapuje vybrané podoby proměn pojetí svobody od antiky po současnost. V historické části knihy je prostor věnován antickému myšlení (od Aristotela přes helénismus až k pozdní antice), řecké i latinské patristice (Órigenés a Řehoř z Nyssy, Julián z Aeclana a Augustin), středověku (Jan Duns Scotus), období renesance (Paracelsus) a osvícenství (Kant). V části zaměřené na filosofii dvacátého století a na současné koncepce se jednotliví autoři zabývají myšlením Emmanuela Lévinase, Hannah Arendtové a Bernarda Williamse. Pozornost je věnována také fenomenologickému přístupu, personalismu a vybraným dílčím problémům: koncepci všeobecných práv a svobod, filosofickému poradenství, tématu prvního hybatele i problematice neurobiologické.
Kniha vznikla u příležitosti výročí 400 let od prvního vydání Chvály bláznivosti Erasma Rotterdamského. V jednotlivých kapitolách se pokouší zachytit různé aspekty myšlení a tvorby tohoto významného humanisty: od klasické filologie, přes filosofii a teologii až k politice. Probírán je také vztah Erasma či jeho díla k jeho současníkům i následovníkům (Rabelais, Johannes Reuchlin, Sebastian Franck, Agrippa, Marco Marulič, Hadrián IV.) a zvláštní pozornost je věnována i recepci Erasmova díla především v českých zemích. Do publikace přispěli odborníci z Česka (v čele s naším největším znalcem Erasmova díla Michalem Svatošem), dále z Nizozemí, Belgie, Chorvatska a Francie. K jubileu Chvály bláznivosti připravil pro tuto knihu zvláštní příspěvek také nestor erasmovských bádání Jean-Claude Margolin.
Traktát, v němž padovský renesanční aristotelik zkoumá různé možnosti řešení otázky po nesmrtelnosti lidské duše. Pomponazzi rozebírá stanovisko Averroovo, Platónovo, Tomáše Akvinského a Alexandra z Afrodisiady a dochází k závěru, že problém není filosofickými prostředky řešitelný. Spis vyvolal v 16. století ostré reakce a ovlivnil filosofii i ve stoletích následujících. Latinsko-české vydání v překladu M. Petříčka s úvodní studií T. Nejeschleby.
Mezi úkoly Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty patří mimo jiné přispívat k hlubšímu pochopení pojmů, které se jeví v evropském myšlení jako klíčové a které sehrály významnou roli při vytváření základů evropské civilizace a při jejím rozvíjení. K těmto základním pojmům bezesporu patří také „člověk". Kolektivní publikace nemá ambice být vyčerpávajícím popisem a analýzou vývoje antropologických názorů ve starších dějinách filosofie. Jejím cílem je spíše přiblížit čtenáři některé způsoby tázání po člověku v daných epochách, poukázat na některé obecné rysy i dílčí problémy s ním spojené. Kniha je předávána čtenáři s nadějí, že se tento její cíl naplnit podaří a že se tím alespoň částečně zaplní mezera ve filosofické produkci v českém prostředí, kde důkladné pojednání o vývoji filosofické antropologie v dějinách evropského myšlení doposud chybí.
Kniha sleduje vývoj filosofického myšlení o člověku po Immanuelu Kantovi, s nímž je nejčastěji spojován zrod filosofické antropologie jako samostatné filosofické disciplíny. Kniha nemá představit jeden jediný, všeobsahující náhled na vývoj filosofických koncepcí člověka v dějinách evropského myšlení ani rozhodnout, která ze současných koncepcí je jediná nosná, či dokonce nějakou takovou vytvořit. Jejím cílem je přivést některá filosofická pojetí člověka k dialogu, který by mohl filosofický diskurs v českých zemích prohloubit a obohatit. Zatímco první svazek kolektivní publikace byl věnován historickým podobám, obsahem druhého svazku jsou spíše koncepce současné.
Kniha vzniklá jako hold významnému českému filosofovi a komeniologovi, prof. PhDr. Pavlu Flossovi, který v roce 2010 slaví své sedmdesáté narozeniny. Autory jednotlivých kapitol jsou jubilantovi přátelé, spolupracovníci a bývalí žáci. Záměrem publikace je připomenout témata, kterým se Pavel Floss ve své tvorbě věnoval a která jsou mu blízká. Čtenář se zájmem o dějiny filosofie tak má možnost na vybraných problémech sledovat proměny vědění a myšlení od patristické doby, přes středověk a renesanci až po 20. století.
Kniha nabízí několik pohledů jak do starší filosofie přírody, tak i do 'kosmologického' diskursu moderní doby několika současných autorů. Zabývá se zdroji základních antických kosmologických představ (Pavel Hobza), vztahem kosmologie a determinismu u Alexandra z Afrodisiady (Evžen Stehura), dílčími problémy kosmologie přelomu renesance a novověku vyplývajícími z konceptu geometrizace přírody, jak se s nimi setkáváme u Giordana Bruna (Tomáš Nejeschleba), Kusánského a Keplera (Jiří Michalík), Leibnize (Jan Makovský). Věnuje se i specifickým tématům, které se objevují v současné filosofii ve vztahu ke kosmologii: kosmickému étosu (Martin Jabůrek), logocentrismu (Zuzana Parusníková), vědeckým horizontům kosmologie (Miroslav Staněk) a kreačně-evoluční ontologii (Ján Letz).
První vědecky důkladné vydání tzv. metafysických "Dialogů" v češtině obsahuje nejvýznamnější tři dialogy velkého bojovníka za materialistický světový názor: Večeře na Popeleční středu, O příčině, principu a jednom, O nekonečnu, universu a světech. Text je doprovozen poznámkami, znichž část vypracoval J.B. Kozák a část byla převzata ze sovětského překladu. Příloha obsahuje překlad italských a latinských dokumentů o výsleších G. Bruna před benátskou inkvisicí, o jeho odsouzení generálními inkvisitory a upálení.
Monografie jednoho z 27 českých pánů. Jan Jessenius (či Jesenský; 1566–1621) patří mezi nejvýznamnější myslitele sklonku renesance ve střední Evropě. Je znám především jako praktikující lékař, autor lékařských spisů a rektor Karlovy univerzity, který byl za své politické angažmá během stavovského povstání popraven na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Méně známá jsou jeho filosofická díla. Právě k nim se obrací předkládána monografie, která se snaží o komplexní zasazení Jesenského díla do širokého kontextu renesanční filosofie, jejímiž proudy byl namnoze ovlivněn. Na Jesseniově postavě je tak možno ukázat i jednotlivé směry myšlení na sklonku 16. a na počátku 17. století, jakož i obraz stavu filosofického myšlení v určité zlomové epoše v dějinách filosofie v Českých zemích a ve střední Evropě. – Rozsáhlou úvodní studii doprovází výbor z Jesseniova díla. [z latinských originálů přeložili Tomáš Nejeschleba a Jan Janoušek]
In der Oratio de hominis dignitate (1486), nach Jacob Burckhardt "eines der edelsten Vermächtnisse der Renaissance", erklärt Pico della Mirandola (1463-1494) die Freiheit zum konstitutiven Element der Wesenswürde des Menschen, da sie es ihm erlaubt, das zu sein, was er will. Als produktiver Denker kann der Mensch dem Höchsten nachstreben und bis in die unmittelbare Nähe Gottes aufsteigen. Textvorlage für die Übersetzung war die der kritischen Ausgabe von Florenz 1942 folgende Ausgabe von Garin 1968. Die hebräischen Zitate wurden berichtigt, die Anmerkungen der Ausgabe von Garin entnommen. Mit Einleitung, Auswahlbibliographie und Namenregister
Komentované latinsko-české vydání dvou Bonaventurových traktátů, klíčových pro uchopení jeho filosoficko-theologického myšlení. Úvodní studie Tomáše Nejeschleby je zaměřena na zkoumání pojmu reductio a proměn jeho významů v celku Bonaventurova díla. V prvním spise rozvíjí autor nauku Hugona ze sv. Viktora o cestách od viditelného k neviditelnému, resp. myšlenku návratu všeho jsoucího k jeho počátku. Ve svém inauguračním kázání Váš učitel je jeden, Kristus se Bonaventura zabývá noetickou problematikou, mj. ve vztahu k filosofickým autoritám, Platónovi, Aristotelovi a Augustinovi.
Obsah sborníku: Josef Válka: Kalivodovo historické myšlení František Šmahel: Husitský věk v pojetí Roberta Kalivody Petr Horák: K filozofii dějin Roberta Kalivody Petr Rohel: Robert Kalivoda - filozof, publicista, politik (K interpretaci některých souvislostí života a díla) Pavel Floss: Emancipace a humanismus v Kalivodově komeniologickém a filozofickém díle Karel Floss: Kalivodovo pojetí utopie a emancipace Josef Zumr: Robert Kalivoda a tradice české avantgardy Květoslav Chvatík: Kalivodovo pojetí české moderní kultury a její teorie Marek Petrů: Marx a Darwin (Variace na kalivodovské téma) Tomáš Nejeschleba: Robert Kalivoda k tomismu Martin Kučera: Hostina života Pavel Floss: Úvaha o Kalivodově obrazu člověka
