Petr Motýl Books

Kniha Perníková chaloupka je skutečným příběhem havířovského vařiče pervitinu Romana Pechy (*1963), dnes pekaře, který sepsal básník a prozaik Petr Motýl (*1964). Ve čtivě napsaných záznamech přátelských rozhovorů obou tvůrců sledujete „dějiny“ narkomanie na severu Moravy a ve Slezsku od doby normalizace až po rok 1996, kdy se děj uzavírá rozhodnutím hlavního hrdiny přestat brát drogy. V poutavém a vtahujícím příběhu se mísí tragédie a zoufalství lidí závislých na drogách, ale také všudypřítomný humor prosvětlený Motýlovým vypravěčským mistrovstvím. Jde o novelu plnou řízných a drsných dialogů ozvláštněných regionalismy, především však o dílo přesahující rozměr pouhého dokumentu o narkomanech z doby normalizace a počátku devadesátých let.

Nová sbírka reflexivní poezie ostravského básníka je inspirovaná půvabem všedních okamžiků v životě člověka i specifickým charakterem ostravského regionu.

Sbírka autora obsahuje verše, které vycházejí z reality současného světa a skutečnosti. Pomocí drobných miniatur a svou osobitou stylizací zprostředkovává autor postřehy, které jsou nedílnou součástí každodenního života. V jeho verších nacházíme útržky všedních osudů, vojenskou problematiku, scény z nádraží či plané rozhovory od kuchyňského stolu. Takto pojaté vyjádření má velice blízko k poezii všedního dne, jež se pokouší přiblížit život obyčejného člověka s jeho běžnými prohrami i vítězstvími.

Literární sborník připravil, vybral, uspořádal a úvod napsal Pavel Rajchman.

Nová básnická sbírka zavedeného autora. Řeka z názvu knížky je tu symbolem pro herakleitovské panta rhei. Vše plyne, vše odchází. Ale kdo jiný než proud řeky se dokáže kalný ztišit do úplné čistoty, jak nám říká Tao Te Ťing?

Výbor z poezie Petra Motýla z let 1992 — 2010. Knihu uspořádal a sestavil původně pro francouzské nakladatelství Editions Fissile Petr Král. Vydání překladu Petra Krále ve Francii se nakonec (nebo prozatím) nerealizovalo, s odstupem řady let se však jeví, že výbor obstál jako osobitý pohled na to základní v poezii Petra Motýla, na jeho prvotní básnickou inspiraci a primární zdroje jeho poezie. Obsahuje sedmdesát básní, pomíjí delší básnické skladby autora či výňatky z nich, přičemž zahrnuty jsou básně z knižně vydaných sbírek i z nevydaných rukopisů. Pro české vydání je knížka rozšířena a doplněna o novější i starší texty zabývající se dílem Petra Motýla literárně kriticky: jsou z pera Jakuba Řeháka, Petra Krále a Roberta Antropiuse. A zařazen je i autorův (stručný a vtipný) vlastní životopis.

Sbírka Některé příběhy básníka, prozaika a dramatika Petra Motýla přináší autorovy kratší i rozsáhlejší básnické texty napsané v letech 1995 až 2015. Jsou do ní zahrnuty například již časopisecky publikované básně (Mapa Ostravy, Jinovatka aj.), ale také doposud nezveřejněné texty o geniu loci míst, na nichž autor pobýval v uplynulých dvaceti letech (Stodůlky, Noci v kotelně aj.). Jako typicky „motýlovské“ můžeme ve sbírce vnímat úderné básnické obrazy vzešlé z „ošklivé krásy“ industriálního prostředí, setkáváme se zde však také s nezvykle ztichlými, meditativně laděnými texty spjatými s narozením Spasitele, zvěstí o konci světa aj. Důležitou stránkou Motýlova psaní jsou pak básně zpovědi, v nichž rekapituluje dosavadní život a reflektuje tvorbu i osud básnických přátel a rodinných předků.

Sbírka reflexivních veršů českého básníka a prozaika přináší ve čtyřech samostatných částech osobitou poezii všedního dne.

Jádro sbírky Kam chodí uhlí spát tvoří rukupis nazvaný Od harendy k hypermarketu, s nímž autor zvítězil v roce 2006 v soutěži Ostrava - město v pohybu. Básně zařazené do prvního oddílu vznikaly zhruba v polovině 90. let. Oproti původnímu rukopisu doznal podstatných změn především druhý oddíl (rozhlasová hra napsaná v roce 2002 pro ostravskou sekci Českého rozhlasu), jehož dramatickou podobu autor přepracoval do podoby básnických próz. Básník je vydavatelem internetového časopisu Čmelák a svět, žije v Praze.

Je to procházka pamětí, nebo jen sladké přemítání? A záleží na tom? Každý svojí rybičkou si může rozříznout zažloutlou obálku, která ukrývá „volňáska do dětství“. Bude to, jako byste se ze zářivého snu probudili do ještě krásnějších dní uhelných prázdnin. Je to vůbec nejkrásnější vyprávění rabiátského básníka s křehkým jménem. A když obálku zase zalepíte, přibudou v ní vaše slzy i váš smích...

Soubor pohádek obsahuje: Wawelský drak; Zlaté kapradí; O peciválovi; Pan Twardowski; Lešek a bazilišek; Skleněná hora; O kohoutkovi a kouzelném hrnku; Dvě sestry; Kohout a vítr.

Útlá sbírka autora střední básnické generace přináší reflexivní verše, které zaznamenávají půvab těch nejobyčejnějších věcí z básníkova bezprostředního okolí.

Próza vypráví především o hledání a tápání mladého muže, který v polovině osmdesátých letech dvacátého století přichází do Prahy studovat vysokou školu technického oboru, ale duší je umělcem. V Praze hlavní postava prózy zakládá rockovou kapelu, zajímá se ale i o mnohé jiné v kulturním a duchovním dění té doby. Postupně se hrdina dostává do stále větších problémů, především osobních. Po převratu ve společnosti v osmdesátém devátém roce se situace hlavní postavy spíše ještě zhoršuje, nedokáže se v nové době zorientovat. Posléze je u hlavní postavy diagnostikována schizofrenie a ve třiceti letech hrdina zemře. Próza zachycuje, specifickým způsobem, viděním přes vnímání hlavní postavy knihy, situaci v české společnosti a její proměnu v přelomových letech, zobrazuje tuto dobu prostřednictvím jedinečného, individuálního příběhu, který je ovšem svým způsobem příznačný, vždyť mladého hrdinu přicházejícího do velkoměsta s mnoha ideály a na konci příběhu zcela zničeného známe ve zpracování řady autorů minulosti. Autor vychází ze skutečných postav, jejich osudy jsou ale pozměněné. Vyprávění je ztvárněno poměrně tradičním, přehledným způsobem, autor zdaleka tolik neexperimentuje jako v některých svých předchozích prózách a prakticky nepoužívá pro jeho způsob psaní typických parodických postupů, persifláží a mystifikací.

Básně z putování po Čechách a z krajin, do kterých vcházíme jenom ve snu. Autor mnoha básnických sbírek se vrací tam, kde začínal. Tajemný titul Motýlovy prvotiny Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách dobře vystihuje i poetiku knížky, která vychází třiatřicet let po autorově debutu.

Zralá sbírka autora, který má za sebou významné básnické a prozaické dílo. Ve svých nových verších navazuje na tradiční hodnoty české poezie, cítíme tu lyrickou hravost Wernische i Blatného. Petr Motýl je ale svébytný a svůj. Křehký a citlivý, ale také přesný v umění zachytit ve zkratce drsnou tvář skutecnosti. Vzpomínky, mikropříběhy, zvonivé poznámky k ryzí soucasnosti, biblické motivy, ohlasy na českou i světovou literaturu, hudbu a výtvarné umění, filosofický podtext, cizelované miniatury i řecište delších básní. Autorův výrazný rukopis všechny tyto polohy sjednocuje.

Motýlova próza U Terflerů se podobá například Dějinám mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava Haška nebo Hvězdám kvelbu Pavla Řezníčka. Jedná se o text zobrazující dění v literátské společnosti, především to, co se odehrávalo, když se účastníci vzpomínek scházeli v hospodských místnostech. U Motýla konkrétně v hospodě U Terflerů na pražském Smíchově. Stejně jako u Haška a Řezníčka je Motýlovo vzpomínání reálné jen částečně a mystifikaci, nadsázce a fantazii se tu meze nekladou. Motýlovy postavy jsou částečně označeny pseudonymy nebo i zcela vymyšleny, některým jsou naopak ponechána jejich skutečná jména a právě u těchto postav se Motýl více drží reality.Text je humorný a smích a hospodská historka jsou jeho základními kameny.Celou prózu lze nahlížet jen z roviny karnevalové kultury a jako obrázek dnes již zanikajícího světa českých hospod jako svérázného lidového prostředí. Je možné text ale i přečíst jako metaforu situace v české společnosti v desátých letech dvacátého století.

Polští prokletí básníci druhé poloviny 20. století. Útlý výbor polské poezie druhé poloviny 20. století. V češtině vycházejí tito autoři knižně poprvé. Časopisecky byly publikovány v českých překladech verše Rafała Wojaczka (J. A. Pitínský, Norbert Holub, Viola Fischerová, Vít Slíva, Václav Burian, Jan Faber, Petr Motýl), Andrzeje Bursy (J. A. Pitínský, Petr Motýl) a v samizdatu (sborník Slovo a zeď) také Jacka Bierezina.

Sbírka autora střední generace se pokouší zachytit osudy obyvatel i náhodných hostů ubytovny umístěné na okraji velkoměsta. Tuto poezii lze charakterizovat jako poezii všedního dne. Jednotlivé básně jsou často hořkým a syrovým příběhem lidí ze dna lidské společnosti, kde vedou těžký a většinou marný zápas o zachování alespoň zbytku lidské důstojnosti. K tomuto tématu zvolil autor adekvátní jazykové prostředky, často používá výrazy z periferie, aby ještě více zdůraznil tíživou atmosféru i beznaděj jedné části společenského spektra.

Rozsáhlý mnohovrstevnatý román. Současná společnost je autorem viděna jak zdola, kdy Petr Motýl vychází z autentické zkušenosti hrobníka v Praze na Břevnově, tak z nadhledu, který v románu zastupují především pohledy do tisíciletých dějin břevnovského kláštera založeného svatým Vojtěchem. Vybroušený jazyk, humor a ironie a básnické vidění skutečnosti.

Krátké až miniaturní příběhy ze současnosti, v nichž autor popisuje realitu dnešního světa osobitým básnickým jazykem. Kniha je rozdělena do čtyř částí nazvaných: V údolíčku, Skrz zalepenou obálku, Rajský plyn a spol., Dvorem do krajiny. Část druhá byla odměněna cenou v soutěži Nadačního fondu Františka Langera. Texty, mnohdy připomínající básně v próze, jsou v podstatě volně plynoucím tokem myšlenek a asociací. Autor bohatě využívá metafor a přívlastků

Netradičně vypravená dvojsbírka pražského básníka. Sbírka Dva ořechy / 10 000 piv je jakousi dvoj-knihou, která na malé ploše přináší výběr z Motýlovy poetiky. Na jednom konci je to svazek 10 000 piv, který se vrací k ostravsko- undergroundovým kořenům jeho psaní, na konci opačném je to pak jeho „postmoderní lyrismus“.

Próza o velkém českém básníkovi, jehož dílo rezonuje ve všech čtenářských generacích, je beletristickým zpracováním jeho autentických vzpomínek. Petr Motýl je literárně zpracovává, srovnává s vydanými básnickými i prozaickými texty, s rozhovory, pořady v rozhlase a televizními dokumenty. V žádném případě ale nejde o práci vědeckou či literárně historickou. Je to umělecký útvar, jehož základem je fabulace. Jak autora, který tento text píše, tak básníka, na jehož vyprávění je tento text založen. „Ivan Wernisch existuje, je vtipný a moudrý, je mu osmdesát dva let, hodně čte, miluje literaturu, píše nové a nové krásné básně a chutná mu kambala, zaječí pečeně a šampaňské,“ říká Petr Motýl, autor prózy, která je apoteózou Wernischovy poezie v prolnutí se s pestrými životními osudy výjimečného tvůrce.

Zralá sbírka skládá počet z dosavadního autorova života, v rovině spirituální i ryze pozemské. Poezie je to však živoucí a živá, bez sentimentu, plná barev a překvapivých nálezů.

Rádi nasloucháte příběhům ze starých časů? U krbu, ve kterém praskají polena, zatímco vítr ohýbá koruny jedlí v hlubokém šumavském hvozdu? Rytíř a láska, padouch a žvanivý sluha, bytosti lesa a noci... Petr Motýl, zkušený prozaik, prožil dětství v „bráně Šumavy“ v městečku Klatovech a této knize se vrací do světa vyprávění, které slýchával jako malý kluk, do světa dobrodružných knih z dávných dob, které si půjčoval v klatovské knihovně. Na přelomu 13. a 14. století se odehrává historie zemanského rodu z Třešňové, která se začíná i končí na tvrzi pod hlubokým hvozdem. Z textu čiší autorova radost z vyprávěčství, po svém se pouští do starých pověstí, uvádí na stránky knihy šumavské obry, nechává zemana zpod Šumavy bojovat s Karlem IV. v Itálii, líčí krásu šumavské přírody. Hlásí se k mnohým svým literárním předchůdcům, od Zbraslavské kroniky přes Vančurovu Marketu Lazarovou po pohádky v Čechách zdomácnělého francouzského venkovana Henri Pourrata. „Na ramenou gigantů“ stojí ovšem Petr Motýl na vlastních nohou a jeho práce se stylem je navýsost přesvědčivá a osobitá.

Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v tradici české grotesky a absurdního humoru, hravý a vtipný, přičemž se postupně odhaluje tragické odcizení jednotlivce ve světě zúženém na konzum. Autor mistrně pracuje s jazykem, jeho lingvistické hříčky prostupují text, který je členěn na krátké kapitoly, reflektující roztříštěné vnímání světa, před nímž není úniku. Přestože informace přibývají, většinou jde o prázdné kódy bez významu. Autor se však s touto vyprázdněností neztotožňuje a usiluje o nalezení alespoň prostoru pro svobodu jedince prostřednictvím vtipu a ironie. Hlavním terčem jeho smíchu, který málokdy přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a „užívání si“ dovolených, přičemž se dotýká otázek multikulturality a oživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, s množstvím literárních odkazů, přičemž autor čerpá inspiraci od frankofonních autorů jako Raymond Queneau či Georges Perec. V textu se odráží i kritika české malosti a provinčnosti, což dodává další dimenzi jeho vyprávění.

Detektivní příběh A smrtí voněl borový háj se odehrává v budoucnosti vzdálené několik set let. Svět ovládli Číňané. Praha je provinční stotisícové město, chodí se pěšky nebo jezdí rikšou. Nikdo nemá mobilní telefon, nelétají letadla, technická civilizace pominula. Epidemie však řádí důkladněji než v současnosti. V Praze sužované nemocí a vedrem dojde k několika záhadným úmrtním v palácích čínské šlechty. Vyšetřuje soudce Li a jeho fantastičtí pomocníci, kteří se zde ocitli z detektivek Roberta van Gulika. Původní pražské obyvatelstvo zastupují „čeští inteligenti“, napůl disidenti a napůl obrozenci, kteří mají stále chuť na pivo.

Autorova druhá básnická sbírka se snaží zachytit současný život v ostravském regionu. Autor má smysl pro syrový a naturalistický detail, který je dominantním prvkem jeho formy. Zároveň v sobě nezapře básnické vzory (Wernisch, Bezruč a představitelé beatnické generace)

Kosí srdce je próza o magické Praze. Jejím rámcem je pěší putování z Hlavního nádraží na Pražský hrad, které se odehraje během jediného dne. V četných reminiscencích, odkazech a vzpomínkách se ale vyjevuje obraz Prahy od jejích mytických počátků až po konec dvacátého století. Devadesátá léta dvacátého století jsou nejčastějším časem příběhu, rozsáhlý úsek textu je ale věnován i legendě o Bruncvíkovi, zpracované částečně parodicky, částečně ve stylu fantasy. Reminiscence na pražské legendy a pověsti se prolínají s líčením prostředí zcela reálných, od dělnické ubytovny na periférii Prahy po luxusní prostory Obecního domu. Autor v sobě nezapře básníka, v próze je ale uplatněno také množství faktografie kunsthistorické i historické, četné jsou odkazy na výtvarná díla spjatá s Prahou a ovšem i citáty literární, od Kafky po Bondyho. Dá se říci, že autor se zabývá stejně intenzivně úzkostným existenciálním osaměním jedince manipulovaného společností, jako chutí piva v pražských hospodách a výčepech a hospodskými historkami. Probírá minulost míst notoricky známých, jako je Karlův most, ale zavádí čtenáře i na okraj Prahy, kde se z betonárky lije beton do náklaďáků s míchačkami. Hrabe se ve zvetšelém prachu historie i objevuje věci přítomně zázračné, jakoby právě vytažené z tavicí pece zasvěcenců. V jednotný celek spojuje všechnu tu pestrost autorův precizní styl a přesná práce s jazykem.

Bizarní groteska s detektivní zápletkou se odehrává v nedávné minulosti, kdy příslušníci SNB vyšetřují vraždu. V bláznivém ději vystupuje řada svérázných postav a figurek, děj je groteskní až fraškovitý.

Petr Motýl patří k autorům, kterým jakoby „to psalo samo“. Příběh o ohni a popelu se nezkrotně valí a čtenář je neustále osvěžován nádhernými výrazy z ostravského i frýdecko-místeckého nářečí. Motýl nás vede na samotný začátek dvacátého století a v nerozsáhlé próze rozehrává konflikt dvou životů – života spjatého s městem, v němž se mohutně rozvíjí hutní průmysl, a životem zakořeněným v horách, v přírodě. Hlavní hrdina Anton Rechtman je mistrem u martinské pece na Karlově huti, jeho milá, Tereza Foldynová, pochází z hor nad Starými Hamry. Motýl zde navíc umně pracuje s nádhernou baladou Petra Bezruče Maryčka Magdonova. Člověk se rád stane „čtenářem, kterého Petr Bezruč hluboko zaryl do své básně, přehluboko, až čtenář už ani nedýchá.“