Radan Haluzík Books

Do zabíjení se v postmoderních válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako „obyčejní muži“, o nichž by vás to nikdy nenapadlo. Co je k tomu žene? Sociální antropolog a válečný reportér Radan Haluzík se zaměřil na etnické konflikty v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze a mezi těmito lidmi strávil dohromady více než dva roky. Mluvil s nimi, bydlel s nimi a poznal jejich přátele, rodiny i mnohé vůdce. V této knize zachycuje bouřlivou atmosféru na samém počátku konfliktů. Při snaze pochopit jednání těchto bojovníků si všímá jejich spontaneity, prožívané euforie i vyznávané válečné estetiky. Citlivě mapuje napětí před konfliktem i velké drama v ulicích, které to vše synkreticky propojí a eskaluje. Pochopit a vysvětlit, jak říká historik holokaustu Christopher Browning, však ještě neznamená omluvit…

Město nejsou jen stavby, ulice, náměstí, městská infrastruktura, zeleň a parky, které mají jasnou funkci, ale i tisíce míst mezi nimi, jež zdánlivě „nejsou k ničemu“. Některá z nich míjíme bez povšimnutí, jiná nám svým křovím, plevely a odpadky trochu nahání strach, další pokládáme za (bujnou) přírodu. Jak tato místa v historii vznikala a vznikají a proč je jich v dnešních městech tolik? Jaký je jejich urbanistický, ekologický i sociální život? K čemu současné umělce i nás ostatní vybízí jejich svérázná estetika? Mají v dnešním městě svoje místo? Skupina urbanistů, sociálních vědců, filozofů, archeologů, ekologů a umělců se pokusila společně nahlédnout na naše postsocialistická, postindustriální a globalizovaná města naruby.

Venkov západního Balkánu prodělal v posledních několika dekádách obrovskou kulturní změnu. Od lokálních rurálních komunit ke globalizovaným ekonomikám, které žijí ponejvíce z remitencí zasílaných statisíci těch, co odešli za prací do EU či USA. Kniha se snaží zkoumat tuto epochální turbulentní změnu prostřednictvím proměny místní architektury od tradičních domků z lokálního dřeva a kamení k pompézním vilám mimetizujícím obydlí suburbií západních měst. Klade si otázky, proč lidé, kteří dlouhodobě žijí, pracují, integrují se a vychovávají děti v metropolích tisíce kilometrů daleko, investují do stavby okázalého domu v rodné vsi, i když v něm patrně nikdy nebudou bydlet. Podle jakých vzorů jej projektují a zařizují? A jaké jsou osudy domů bez lidí a lidí bez domů?