Milena Slavická Book order

Pátá prozaická kniha Mileny Slavické je velmi osobním vnitřním rozhovorem autorky a adresátky psaný formou fiktivních dopisů psaných anglické spisovatelce Virginii Woolfové. Kniha se dotýká těch nejdůležitějších životních témat. Slavická mistrovsky pracuje s aluzemi a mnohovýznamovostí. Text je literárně vytříbený, s hlubokým filosofickým a existenciálním přesahem. Je introspektivní, meditativní a intertextuální – odkazuje mimo jiné na literární, filosofické a historické myšlení takových osobností, jako byli Hannah Arendtová, Simone Weilová, Klaus Mann, Sylvia Plathová další.Rukopis osciluje mezi subjektivními reflexemi a dialogy a úvahami nad dějinami 20. století.Prozaička a historička umění Milena Slavická (* 1949) působila jako kurátorka výstav současného českého a zahraničního umění a jako editorka a vydavatelka knih, katalogů a sborníků. Je autorkou knih UB 12 a Flug-Entfernung-Verschwinden. Konzeptuelle Moskauer Kunst.

Čtvrtá prozaická kniha historičky umění Mileny Slavické navazuje na její první dvě knížky (Povídky jamrtálské a Hagibor) a tvoří s nimi trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři knihy vypovídají o přibližně stejné době. A všechny tři jsou neseny „lokální imaginací“, každá z nich je inspirována určitým místem. Slavická je zkušená, precizní vypravěčka, její styl je vyzrálý, přesný a sytý. Podobně jako u prvních dvou knih, i součástí knihy Na Betáni jsou autorčiny fotografie. Milena Slavická (* 1949) byla v letech 1990 až 1996 šéfredaktorkou časopisu Výtvarné umění. Působila jako kurátorka výstav současného českého a zahraničního umění a jako editorka a vydavatelka knih, katalogů a sborníků. Od roku 1999 do roku 2015 přednášela na Akademii výtvarných umění v Praze. Je autorkou knih UB 12 a Flug-Entfernung-Verschwinden. Konzeptuelle Moskauer Kunst. Nakladatelství Torst jí vydalo knihy povídek Povídky jamrtálské, Hagibor a Ona.

Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, „nevýznamných“ ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat „neprivilegovanýma“ očima. Mohou se jevit v jiné velikosti, s jinou hloubkou, v jiném významu. Psaní Mileny Slavické je neobyčejně zralé. Zdroje svých povídek si vyhlédla v dílech významných prozaiků – Franze Kafky, Samuela Becketta, Henryho Millera, Milana Kundery, Thomase Bernharda, Torgnyho Lindgrena a Michela Houellebecqa. Její apokryfní texty přikládají k dílům zmiňovaných autorů další vrstvu a snaží se mimo jiné zjistit, jak dalece se může lišit ženský a mužský pohled na tutéž látku.

Třetí svazek edice věnované Topičovu salonu se dotýká dlouhého období let 1950 až 1991. Tato etapa historie místa na Národní třídě odráží proměnlivé kulturně politické klima dlouhého období totality. Text je účelně rozdělen do kapitol, které v historické posloupnosti rekonstruují program galerie Čs. Spisovatel od roku 1950 až do úplného zániku výstavních aktivit v podzemním prostoru v roce 1991. I tentokrát je zachována struktura, která se osvědčila u předchozích dvou dílů. Svazek uvádí text o profilu nakladatelství Československý spisovatel, čtyři chronologicky řazené texty jsou věnovány volnému umění. Zvláštní kapitola se zabývá užitým uměním, k němuž je přiřazena i fotografie a činnost tzv. Malé galerie. Výstavní aktivity tohoto dlouhého období ukončila krátká etapa existence kurátorsky koncipované Galerie Pi-Pi-Art v roce 1991, která zanikla v souvislosti s privatizací budovy. Kniha je třetí z řady svazků, které postupně představují celé období působnosti Topičova salonu jakožto kulturní instituce.

Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze. Příběh skládá pohled Haniny matky, jejíž svět se s dcerou míjí se stejným nepochopením, jako se míjel s myšlením manžela, Hanina otce. Dalšími díly skládačky jsou Haniny londýnské zápisky plné nejistot, osamění a zoufalství a krabice fotografií, která je průvodcem Haniným životem. Završením příběhu je složitá cesta dospělé dcery Eriky k neznámé mrtvé matce Haně. Přestože Erika prožila většinu života v sebeobranném zapouzdření, zraňující emoce ji nakonec dostihnou a pomohou alespoň nakročit k pochopení sebe i neznámé matky.

Prozaická prvotina známé historičky a teoretičky umění Mileny Slavické vrací čtenáře do předlistopadové skutečnosti druhé poloviny dvacátého století a s odkazem na Nerudovy Povídky malostranské před ním vyvolává neveselý svět „ponížených a vyvržených“. Pražské Nuselské údolí, kde se příběhy odehrávají, není jen kulisou, ale se svou zanedbaností, lokální svérázností a odstrčeností se znaky maloměsta uprostřed velkoměsta se stává důležitou součástí děje. Čtyři postavy splétají ve čtyřech navzájem propojených povídkách svými osudy román jako portrét odpudivé doby, která lidem, jejichž karty byly od samého počátku rozdány k prohře, nic nepromine a naopak se vklíní do každé skuliny jejich nejintimnějšího soukromí. Autorce se podařilo sugestivně popsat osudy dětských přátel, jejichž životy těžce poznamená a nakonec i přemůže komunistická přítomnost i lidská malost, proti nimž jsou bezmocné i ty nejopravdovější city a přátelská pouta.

Kniha pojednává o skupině UB 12, do níž patřili významní představitelé českého poválečného umění jako např. Václav Boštík, Jiří John, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová a další.