Jan Zálešák Books

Jan Zálešák volí pro publikaci Refrén koncepci stávající ze tří tematicky provázaných celků: katalogové části, obsahující obrazovou dokumentaci a doprovodné texty k realizovaným výstavám; dále rozsáhlého textu umělecké teoretičky Hany Drštičkové, v němž autorka shrnuje výsledky vlastního výzkumu zaměřeného na výstavu Against Nature a její odkaz, jenž měl pro konceptuální soudržnost Zálešákova celoročního cyklu zásadní význam; a konečně syntetizujícího a zároveň sebe-reflektujícího textu z pera samotného Jana Zálešáka. V této eseji Zálešák sumarizuje vlastní zkušenost s kurátorováním výstav v Galerii Kurzor a odkrývá také některé důležité tematické přesahy a horizontální vazby mezi nimi. Zálešák se vedle toho ve svém textu snaží v jistém smyslu „doříct“ vztah ke zmiňované výstavě Against Nature, jejímu konceptuálnímu odkazu a také paralelám v současné umělecké praxi.Publikace Refrén vychází v souvislosti s kurátorským působením Jana Zálešáka v Galerii Kurzor v roce 2022.

Anglický výběr esejí publikovaných v odborném periodiku Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny za posledních deset let.

Česko-anglický katalog Sympozium 7: Where do we go from here rekapituluje Sympozium Litomyšl v roce 2018 a výstavu renomované Galerie Miroslava Kubíka v Litomyšli. Díla, jež vytvořili čeští a maďarští výtvarníci mladší generace, dokumentují aktuální stav a tendence dnešní výtvarné scény u nás a v Maďarsku. Kurátoři výstavy Jen Kratochvil a Jan Zálešák. Vystavující umělci: Hynek Alt (CZ), Sári Ember (HU), Mark Fridvalszki (HU), Igor Hosnedl (CZ), Valentýna Janů (CZ), Gábor Kristóf (HU), Dominika Trapp (HU).

Od počátku devadesátých let jsme v současném umění svědky obratu ke spolupráci, který zahrnuje zesílení důrazu na kolektivní formy umělecké praxe a participativní přístupy, v jejichž rámci umělci zapojují do realizace svých projektů "obyčejné lidi", případně celé komunity. Studie Umění spolupráce se zaměřuje na dva základní cíle. Tím prvním je představení současného diskurzu o umění spolupráce; druhým je zmapování projevů a podob umění spolupráce v současném českém umění. Přehledová část knihy je doplněna trojicí případových studií, zaměřených na vybrané umělecké projekty (Nic tam není Kateřiny Šedé, My skupiny Rafani a Figura a pozadí Jespera Alvaera a Isabely Grosseové), které svou uměleckou hodnotou a komplexností představují vhodné východisko pro komparativní analýzu.

Současné umění je uhranuto minulostí. Na formálním pólu tendence, pro kterou se již v teorii umění usadily nebo usazují pojmy jako archivní impuls, modernologie nebo historiografický obrat, nacházíme mnoho nejlepšího ze současného malířství, sochařství nebo grafického designu. Zaměříme-li se na obsahový pól této tendence, uvědomíme si, že návraty do minulosti jsou stále častěji motivovány povahou naší přítomnosti. Žijeme v době stagnujícího pozdního kapitalismu, produkujícího všeobecný pocit nejistoty a periodicky navracející se krize, jež se z ekonomiky přelévají do všech oblastí společenského života. To, co dnes mnozí umělci hledají, tedy není jakákoli minulost, ale specificky minulá budoucnost – nerealizované, nevyužité nebo opomenuté verze budoucnosti, které by mohly nabídnout alternativu k neuspokojivé přítomnosti. Zájem o minulou budoucnost získává specifické zabarvení v postsocialistických zemích, v nichž bylo po roce 1989 čtyřicet let existence státního socialismu (této „uskutečněné utopie“) nejprve rychle vymazáváno z paměti, aby se s odstupem deseti let vzpomínky na socialismus vrátily ve dvou konfliktních podobách – jako předmět sentimentálního vzpomínání na „staré dobré časy“ a zároveň jako „strašidlo komunismu“. Umění, které se v těchto zemích vrací k minulé budoucnosti, plní dvojí úlohu. Jednak do veřejného diskursu navrací téma utopie, které je dlouhodobě vytěsňováno s ohledem na potřebu „realismu“, dále pak nabízí kritickou protiváhu k ostalgické produkci kulturního průmyslu. Minulá budoucnost je zaměřena právě na tuto regionálně specifickou verzi historiografického obratu, v jejímž kontextu interpretuje tvorbu mj. Vasila Artamonova & Alexeye Klyuykova, Zbyňka Baladrána, Václava Magida, Svätopluka Mikyty, Agnieszky Polské, Pauliny Olowské nebo Anriho Saly.

Obvykle chápeme apokalypsu jako to, co na lidstvo jako celek dopadá zvenčí. Rázné gesto, jímž Bůh ukončí divadelní hru, aby po krátké přestávce pozval hrstku vyvolených na nekonečný raut; přírodní nebo kosmická událost, jež v jediném spektakulárním okamžiku škrtne rozepsanou kapitolu „dějin člověka“. Apokalypsa je o radikálním převrácení pólů aktivity a pasivity, které z lidí udělá pouhé statisty, přihlížející vlastnímu konci. Zvratné zájmeno v názvu výstavy nicméně signalizuje jiné pojetí, v němž se z apokalypsy jako „velkého příběhu“ může stát pouhá „událost“, nebo spíše „status“. Z úrovně kosmického řádu rázem klesáme na rovinu narcistního zabývání se osobními problémy. S tím, jak je zvnitřňována a stává se součástí struktury já, přestává být apokalypsa něčím vnějším - prostupuje našimi těly, z reprezentace (ať už jsou to výjevy z evangelia, nebo hollywoodský film) se mění v perspektivu.

Publikace, jejímž tematickým rámcem je vztah mezi grafickým designem a volným uměním, je extenzí autorovy doktorské práce. Publikace je specifickým manuálem – uzavřením a rekapitulací projektu identity Centra pro současné umění Futura, na němž autor spolupracoval pět let. Knížka též obsahuje rešerše a reflexe tématu identit kulturních institucí, představuje výsledky a především proces tvorby identit, jež jsou spjaty s konkrétními tvůrci, umělci, kurátory nebo spolupracovníky, aluze z historie grafického designu či výtvarného umění a technických postupů, písmových vzorníků, tedy také neautorských vizuálních materiálů. Zvláštní pozornost je věnována adekvátnímu výtvarnému a technickému zpracování. Grafika Jan Brož a Michal Landa (Parallel Practice).