Skladbou Dominika Melichara se dostáváme do jiného světa. Je to svět jazyka, jeho rytmu, repeticí. Básník pracuje se slovy jako s oštěpy, jejich zvučnost létá okolo uší. Za každým slovním spojením je konkrétní obraz, který se dere do mysli. Skladba je imaginativní i meditativní, naplněná obrazy i úvahami. Antický mýtus, který je zde použit jako střed i rám, nám může sloužit jako opěrný bod pro čtení naší vlastní současnosti. Je ještě v tomto světě místo pro Orfea? A co znamená život?
Druhá sbírka básníka Dominika Melichara nese název Mizanscény. Tentokrát koncepčně sevřenější kniha doplněná fotografiemi Sáry Richterové, které básně neilustrují, ale vstupují s nimi do dialogu.
Básnická prvotina Dominika Melichara Schýlené tělo shrnuje tvůrčí princip, který osciluje na pomezí existenciální tísně a tělesné konečnosti. Vnímá lyrického vypravěče jako svým způsobem dystopického antihrdinu osamoceného ve světě, kterému nerozumí, který mu permanentně „trhá kusy tváře“ a z něhož chce „ven / konečně ven“. I přes tento do jisté míry nihilistický pocit prosvítá v Melicharově poezii jistá naděje, že její lyrický hrdina svému okolí porozumí. Je to patrné i ze skladby sbírky, která je uvozena prologem, členěna do čtyř krátkých oddílů vykročení, vybídnutí, vyjádření a vyskočení a zakončena epilogem. Narativita tímto způsobem navozená jenom uzavírá celkovou potřebu příběhu, který má svůj konec.
Zážitky z let 1914-1919, které Karel Vaněk prožil za první světové války na ruské frontě a v zajetí. Cesta do hlubin rusákovy duše. Zápisky z ruského zajetí, které dosud nemohli vyjít jinak než autorovým vlastním nákladem, naposledy v třicátých letech minulého století. Pravda o českých zajatcích v Rusku, krutá a absurdní. Humoristická kniha z které mrazí.