Václav Bůžek Book order (chronological)

Kniha představuje obsah politické komunikace mezi českými zeměmi a zahraničními mocenskými centry stoupenců stavovského povstání (16181620), jeho spíše neutrálních pozorovatelů i odpůrců. Hlavní pozornost autoři věnovali politické komunikaci českých nekatolických stavů s říšskými knížaty různého náboženského přesvědčení. Zatímco falčtí kurfiřti Fridrich IV. a Fridrich V. se hlásili ke kalvínství, saští kurfiřti Kristián II. a Jan Jiří I. patřili k luteránům. Naopak bavorský vévoda Maxmilián I. byl v Římsko-německé říši představitelem radikálního katolicismu. Vzhledem k rodinným vazbám Fridricha V. nebylo možné ponechat stranou výkladu politické kroky anglického krále Jakuba I. a jeho reflexi českého stavovského povstání. Za účelem přiblížení politické komunikace mezi představiteli nekatolických stavů v Království českém, falckou rezidencí v Heidelberku, saskou v Drážďanech, bavorskou v Mnichově a královským dvorem v Londýně autoři kriticky navázali na dosavadní výsledky bádání o mezinárodních souvislostech českého stavovského povstání a provedli výzkum nevydaných pramenů zvláště v německých a anglických archivech, jimž česká historická věda dosud nevěnovala významnější pozornost.

Reprezentace katolické víry, politické moci a dynastické paměti Habsburků. Autor věnuje v knize pozornost nemocem, umírání a pohřbům čtyř Habsburků, Ferdinanda I. a jeho synů, ve druhé polovině 16. století. Přestože nedosáhli stejných vladařských hodností, z hlediska použitých symbolů osobní a dynastické reprezentace se smuteční slavnosti po jejich smrti v Innsbrucku, Praze, Štýrském Hradci a Vídni podstatně nelišily. Vystavení jejich ostatků, pohřební průvody a zádušní mše patřily k závazným krokům rituálů posledních rozloučení s habsburskými vládci, kteří opouštěli pozemský svět s hodnostmi císařů, králů a rakouských arciknížat. Podle vzorů uplatněných při pohřbech Karla V. sloužily smuteční slavnosti především k reprezentaci katolické víry zesnulých Habsburků, rozsahu jejich územní vlády, politické moci a dynastické paměti. Z uvedených jevů se skládal symbolický obraz nesmrtelného sociálního těla panovníka, jehož jádro tvořily ctnosti křesťanského rytíře. Nepřetržitost víry, vlády a moci nebožtíka přecházela při posledním rozloučení na nejbližší mužské potomky, kteří kráčeli v pohřebním průvodu bezprostředně za márami s rakví a při zádušní mši měli nejblíže ke castru doloris s rakví zesnulého vládce.

Profesor Josef Petráň (1930–2017) patřil k nejvýznamnějším českým historikům s rozsáhlým a metodologicky pozoruhodným rejstříkem badatelských témat. Jeho celoživotní akademická dráha byla spjata především s Univerzitou Karlovou, roku 2005 mu jako výraz ocenění vědeckých a pedagogických zásluh udělila hodnost doctor honoris causa Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Ve volbě námětů vědeckých děl Josefa Petráně se odrážel jeho vztah k rodné obci Ouběnice, podblanické krajině, českému venkovu, hmotné kultuře předků, Univerzitě Karlově a dramatickým zlomům v českých dějinách. Kniha Dílo Josefa Petráně a současná historická věda připomíná hlavní témata celoživotního odborného zájmu předního českého historika. Jednotlivé kapitoly napsali akademičtí pracovníci Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, především z řad mladší a střední badatelské generace. Autorky a autoři mají k tématům Petráňova mnohovrstevného díla odborně blízko, ve své badatelské činnosti na něj navazují a kriticky se s ním vyrovnávají. V předkládané publikaci se pokouší postihnout Petráňův přínos k metodologickému pojetí zkoumaných témat a interpretovat je optikou nových generačních a vědeckých zkušeností v současné historické vědě.

Podnázev: Země Koruny české ve středoevropské monarchii. Mezinárodní autorský kolektiv usiloval o celistvé uchopení vlády Habsburků v raně novověkých zemích Koruny české, kterou zahrnul do středoevropského dějinného panoramatu. Výklad o dějinách společnosti doprovázejí portréty představitelů habsburské dynastie a jejich pestré životní osudy. Stranou pozornosti nezůstala reprezentace panovnického majestátu v rezidencích Habsburků, v symbolickém významu rituálů, ceremoniálů, slavností a projevů každodenního života. Pohled do labyrintu manýristické Prahy za Rudolfa II. a barokní Vídně v době Leopolda I. přiblíží čtenářům příběhy osob v zázemí císařských rezidencí. Knihu doprovázejí dobové ilustrace, mapy a ukázky archivních pramenů.

Populárně pojatá kniha přináší na základě vlastních výzkumů autorů nový pohled do světa mužskosti v renesančních Čechách. Její těžiště představují životní příběhy třiceti nižších šlechticů, kteří spojili svůj život v 16. a počátkem 17. století s válečnou kariérou na středoevropských bojištích. Životní osudy rytířských válečníků umožnily autorům blíže pojednat o organizaci vojska, způsobech boje, zásobování a financování armád. Stranou pozornosti nezůstala hmotná kultura sídel válečníků, jejich každodenní život a role válečné kariéry v paměti šlechtického rodu. Knihu doprovázejí dobová vyobrazení, včetně podpisů jednotlivých rytířských válečníků.

Kniha se zabývá zvláště na základě badatelsky dosud nevyužitých relací zahraničních vyslanců na císařském dvoře, rodinné korespondence Habsburků a pitevní zprávy průběhem nemocí Rudolfa II. (1552-1612), jeho smrtí a pohřby v Madridu, Bruselu, Florencii a Praze. Smrt císaře urychlila nejen pokročilá syfilitická nákaza, ale jeho zdravotní stav výrazně ovlivnily choroby srdce, dýchacího a trávicího ústrojí. V souvislosti se šířením zpráv o úmrtí středoevropského vládce v průběhu roku 1612 autoři usilovali o poznání obsahu a prostředků komunikace na císařském dvoře v Praze. Stranou pozornosti neponechali činnost vlivných dvořanů a jejich zpravodajských sítí. Současně sledovali komunikační cesty, po kterých se šířily informace o smrti Rudolfa II. a přípravě jeho pohřbu. Těžiště knihy spočívá ve výkladu o symbolickém významu sociálního těla zesnulého císaře, jenž od vystavení mrtvoly po zádušní mše vstupoval do kolektivní paměti podle vzoru svých slavných předků z habsburské dynastie jako ctnostný panovník, křesťanský rytíř a bojovník za katolickou víru.

Kniha svým pojetím navazuje na práci Jan Zrinský ze Serynu - životní příběh synovce posledních Rožmberků (Praha 2009). Autoři věnují pozornost stavebním dějinám letohrádku Kratochvíle v oboře nedaleko Netolic, vnitřní skladbě a vybavení místností, jejich funkčnímu určení a především symbolické výzdobě. Stranou jejich zájmu nezůstane symbolický prostor renesanční zahrady s vodním příkopem a zděné ohrazení s obytnými a hospodářskými staveními, kostelem a jejich symbolická výzdoba. Převládající tematické okruhy v symbolické výzdobě interiérů letohrádku, k nimž patří především lovecké scény, motivy plodnosti a šťastného manželství, výjevy z římských dějin a ctnosti křesťanských rytířů pomohou autorům vstoupit do hodnotového a myšlenkového světa Viléma z Rožmberka, z jehož podnětu získala Kratochvíle v osmdesátých letech 16. století podle vzoru italských venkovských vil svou pozdně renesanční a manýristickou podobu. Po smrti Viléma z Rožmberka přijížděl na Kratochvíli Petr Vok a Jan Zrinský ze Serynu, proto je zajímavé sledovat, k jakým účelům sloužil letohrádek poslednímu rožmberskému vladaři a jeho synovci, kteří se těžko smiřovali s blížícím se zánikem rodu červené pětilisté růže. Knihu zakončí pohled na druhý život renesanční Kratochvíle v symbolické kultuře paměti posledních Rožmberků.

Pestrá mozaika vztahů nejen v Království českém, ale i v celé Evropě. Kapitoly se zaměřují na intimní prostor Rožmberků za dveřmi soukromých komnat, na svět veřejný, na každodennost jejich šlechtických přátel i na život poddaných na jejich panství.