Ewald Murrer Books

The Diary of Mr. Pinke is poet Ewald Murrer's first full length work of prose. Written as a compilation of journal entries spanning March to December, it relates the strange happenings amongst a group of village residents, including a rabbi, a magic goat, an ancient Gypsy, and a fortune teller in a mythical region that could be the Galician countryside. The entire atmosphere is suffused with a surrealistic quality as people and beasts float across the landscape, leaving only cryptic traces of their passage. Through the combination of poetry and prose, Murrer gives the narrative a unique and personal lyricism. His use of folklore and myth both connects him to a tradition of Czech literature begun early in this century and places him amidst the new generation of Czech writers.

Tato kniha byla vydána českým nakladatelstvím Twisted Spoon Press, které sídlí v Praze a vydává díla českých a slovanských autorů v anglickém jazyce. Oficiální anotace nakladatele: Born in 1964 in Prague, Ewald Murrer belongs to that generation of Czech artists who came of age during the last years of the communist regime and who immediately afterward began to have their work disseminated in official publications. This is his first volume composed solely of prose. The language has the same lyrical quality for which he has become known as one of the important Czech poets of his generation. The book is composed of 17 stories, dream-like sequences with recurrent characters as components of the dreams. In this manner Murrer has created a semiotic fantasy world where every gesture is loaded with meaning. The stories are sharply ironic, erudite in their symbolism, and portray the eternal beauty of the banal.

Ewald Murrer, jeden z předních básníků tzv. druhé generace českého undergroundu, vydává po deseti letech novou básnickou sbírku nazvanou Tma se mne dotýkala. Rozvíjí v ní témata, s nimiž se potýká od počátků své tvorby: od nevratného plynutí času přes utkvělost okamžiku po nostalgii za nenávratně uplynulým. Jedna z básní zde zastoupených byla vybrána do sborníku Nejlepší české básně roku 2017, již sestavili Jan Šulc a Sylva Fischerová.

Když Ewald Murrer (nar. 1964) přišel někdy koncem roku 1990 do redakce Iniciál, časopisu pro „nezavedenou literaturu“, přinesl s sebou takřka učebnicový obraz mladého literáta. V první polovině devadesátých let také vzniklo jádro jeho dosavadní tvorby. Z ní především Zápisník pana Pinkeho rozhodně stojí za vyhledání v regálech knihoven. Po zániku časopisu jej životní peripetie vrhly do sfér komerčnějších, z nichž se jen občas k literatuře vracel. Jeho nová sbírka se mi ale nejeví jen jako návrat příležitostný. Murrer zřetelně našel svou parketu v básních s epickým náběhem, ve vyprávění lyrizovaně skicovaných příběhů. Jeho dlouhé, ale i krátké básně jsou jakýmisi situačními scénáři: lyrický subjekt tyto situace „jen“ vidí a slyší a svou dikcí je destiluje do významů univerzálních. Silné přítomností „je“ si říká o čtenářovo spočinutí a hledání: jak a co bylo, jak a co bude.

Básník a výtvarník Ewald Murrer (nar. 1964), jehož poezie vychází časopisecky po celém světě, začínal v pražském „literárním podzemí“ na počátku osmdesátých let. V Hostu mu před časem vyšel svazek Nouzové zastavení času. Autorova nová sbírka nás zve do zvláštního světa, kde bazilišci kývají hlavami, nohy kopou do stěn, papírovou hlavou vane průvan, plameny planou, čadí knoty a z nebe padá kamení. Zní tam píseň flašinetu, veřeje skřípou, vítr bouchá okenicemi, psi štěkají a zamyšlený Bůh tluče do kovadliny. Tento prostor je záhadný i povědomý, jako by nás básník zval k návratu do míst, která jsme kdysi znali, ale zapomněli na ně. Anebo stojíme na prahu nějakého úplně jiného světadílu. Řečeno Murrerovými slovy: „Blízko, blizoučko už je k mostu, za řekou jiskrnou nový je svět.“ Kdo ale ví, jaký svět je za tou řekou — nemusí být o nic lepší než náš starý svět. Kdo ví, co nás v něm čeká? Je tam cukr sladší? Sůl slanější, kyselejší ocet? Krásněji zpívají tam ptáci? Slunce svítí déle? Delší jsou večery? Pojďme tam a uvidíme…

Sto epických básní, druhá část volné trilogie Noční četba (2019), Čtení z ohně (2021), Vyprávění za zpěvu ptáků (2022).

Autorský výbor z dosavadního díla, od juvenilií po rukopisné sbírky (1978–2024). Ewaldu Murrerovi je letos šedesát, a to je významná číslovka, vždyť v lidském čase utváří minutu i hodinu. K významné číslovce připravilo nakladatelství Aula výbor, který právě držíte v ruce. Cink cink je, myslím, vhodný titul, jenž mnoho vypovídá o autorově poetice. Jsou tu citoslovce vyjadřující zvuk, který si spojujeme s tajemnem a s radostí (např. cinkání vánočního zvonku), ale taky se zvony, dokonce se zlověstným zvoněním umíráčku, jenž uzavírá čas, který je nám vyměřen. Murrerovo básnění se stejnou měrou věnuje jak vezdejšímu životu, tak i tajemství, jež za ním tušíme, protože jako lidé víme o životě nevyhnutelně málo.

Vyznamenání za prohranou válku, v němž se naplno rozvinulo básníkovo směřování k příběhovosti a zazněl smutek pramenící z pocitu bezútěšné měnlivosti hmatatelné skutečnosti. Na podobě osobitého básnického světa, jenž sice vyrůstá z každodenní reality, ale je ritualizován, povýšen do roviny mýtu a snu, se výraznou měrou podílela také osobitá práce s jazykem, umocněná okázalou stylizací mluvčího.

Svazek přináší básnickou prvotinu mladého autora, snažícího se soustředit na naléhavé reflexe vypovídající o určitém pohledu na současný svět. Verše jsou zajímavé osobitým pohledem na svět, v němž je základním prvkem snaha najít víru i osvobození ve vyjádření určitých náboženských motivů.

Ewald Murrer, autor oblíbených knih Zápisník pana Pinkeho a Noční četba, ve sbírce Tajný sběrač levandule reflektuje surrealistické pohledy na svět. Svět plný odkazů k teologickým, mystickým, pohádkovým a dalším klíčům je však stále především světem vymezování individuality v chaosu stáda, tak jak jej známe z předchozích autorových knih.

„Není-li snad tato stovka příběhů jakýmsi kukátkem, kterým nám lze nahlédnout do divadel hororů, pohádek či zahradních impresí?“ (Z důvěrného hovoru dvou anonymů). 100 epických básní. Sedmá sbírka básní autora Zápisníku pana Pinkeho.

Je z říše tajemství, ze země, kde se sní s otevřenýma očima. Otevřené oči všechno vidí, co se děje ve dne, co skrývá noc, všechna přání, všechny touhy, všechny sny. Těmito slovy uvádí svou sbírku veršů pro děti český básník Michal Wernisch s tajuplným pseudonymem Ewald Murrer, který proslul kupříkladu poetickou knížkou Zápisník pana Pinkeho a sbírkami veršů pro dospělé Nouzové zastavení času či Noční četba, za níž získal cenu Magnesia litera. Třetí svazek edice Poežie.

Kniha Vulturnus obsahuje básně Ewalda Murrera staré více než čtyřicet let, promíchané s básněmi mladšími, některými i velmi mladými. Uvedené básně jsou všelijaké, některé veselé, jiné vážné - pro každého něco. Setkáte se s řadou nevšedních postav. Třeba s Dzidrou Bumbierisem, žákem rižského gymnázia, zamilovaným panem Líbrbauchem, robotikem Kelmetym, akademiky Trilobitovem a Kalamurnovem, Žbrabadou, leštičkou střepů Zeinou Floe, hnusným Vražprstem či uplakanou Francescou Sullou. Slovenský komisař maďarského původu Ujlaky-Férfinský, specialista na jednoduché úkoly, vás vtáhne do komplikovaných kriminálních případů a s anonymním světoběžníkem (snad samotným Ewaldem Murrerem) navštívíte všelijaká další interesantní místa: hotel Château du palais Grandiose, Modrou zátoku u Gelendžiku, anglické kvasírny jablečné šťávy, únorovou Florencii, či dokonce tajemný a znepokojivý Konec světa. Vulturnus je suchý a teplý jihovýchodní vítr, vanoucí k Evropě z Afriky. Římany býval ztotožňován s bohem Vulturnem, bytostí s hlavou divého muže a tělem supa. Vulturnus znali i Germáni, kteří ho zpodobňovali jako ženoucího se vlka s planoucíma očima a věřili, že má moc odfouknout vše nemocné, falešné a zlé. Ať vítr vane! Lasst den Wind wehen! Nech vietor fúka! Hadd fújjon a szél! Que le vent souffle! Lascia che il vento soffi!

Fú jsou hory, v nichž bydlí vítr. Jedno z míst, na jaká přijdete, půjdete-li s Ewaldem Murrerem po jeho cestě za východní zrcadla. Murrer se v této své sbírce pohybuje v nových kulisách, inspirací je mu orientální poezie – především čínská, japonská a korejská, ale třeba i perská. Krajina pod horou Fú je zabydlena všelijakými tvory, často obdařenými nadpřirozenou mocí. S básníkem potkáme lišky, kočky, opice, žáby a hady, myši a krysy, volavky a všelijaké další ptáky, různé ryby, mravence, kudlanky, kobylky, cvrčky, štíry, motýly a motýlice, koně, osly, krávy, vepře, psy, tygry, býky, draky, duchy a zjevení, démony a ďábly, bůžky, moudré starce, pošetilé blázny, mnichy, mistry i žáky, a také ženy, ženy tajemné, ženy zraňující i utěšující. Na vše padají květy, září mírné lampy a ohně, svítí Měsíc i Slunce, barevné kameny jitří smysly. Kulisy jsou exotičtější, ale poutník – básník je stále stejný, jako když putoval krajinou Voronska v Zápisníku pana Pinkeho či všemožnými kouty bezčasého světa Noční četby. Stále spatřuje totéž jako v jiných krajinách: melancholie, smutek, prchavost, unikání, bezmoc, marnost či osamění se ve věčném zápase potýkají s radostí, se štěstím, s nadějí…

Když v roce 2020 získal Ewald Murrer cenu Litera za poezii, odůvodnila porota své rozhodnutí mj. tím, že se v jeho poezii „potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou“ a že autor v tomto ohledu navazuje na poetiku „melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho“. Vše řečené platí i o jeho nové sbírce Hlasy ryb; oproti dřívější Murrerově tvorbě se tu však stále intenzivněji ozývá posmutnělý, stísněný tón, svíravé vědomí smrti a nebytí, vytvářející působivý kontrast s autorovým nenápadným, nevtíravým, ale o to poťouchlejším vtipem: „Rybář smrt / loví v našem rybníku. // (…) Slyším, co jsem dříve neslyšel. / Šepot kamenů, duté zvuky převracených brázd. / Hlasy ryb, / které po deštích / z kaluží se ozývají.“

Vyprávění za zpěvu ptáků je třetí knihou v řadě „hectameronů“, které Ewald Murrer vydává v už zavedené úpravě v nakladatelství Aula. Za první cyklus Noční četba získal v roce 2020 Magnesii Literu za poezii. Ve druhé stovce epických básní, Čtení z ohně (2021), k prvkům známým z první části trilogie (melancholické snění, groteskní nadsázka, fantastično) výrazněji přibyly texty rozpustilé a poetisticky hravé. Vyprávění za zpěvu ptáků završuje uvolnění vypravěčovy představivosti a místy se přibližuje až dadaistickému či surrealistickému básnění. Murrer se znovu představuje jako autor s nevyčerpatelným smyslem pro imaginaci a černý humor

Sbírka je rozdělena do čtyř oddílů: Únava a snění, Spánek a sen, Usnutí a probuzení, Sny a skutečnost. V názvech všech těchto oddílů se vyskytuje slovo sen. A není tam jistě náhodou, protože opar snu, jako lehký závoj, který vše přikrývá, aby smazal ostré hrany a znejasnil souvztažnosti, nás doprovází po celou dobu čtení. Murrer není autorem rozsáhlých skladeb, ale drobných lyrických útvarů, v jejichž prostoru je nucen k co nejúspornějšímu a zároveň k co nejpřesnějšímu jazykovému vyjádření. Nejenom touto snahou se v mnohém přibližuje poezii Jana Skácela nebo Oldřicha Mikuláška, kterého vzdáleně připomene Murrerův cyklus čtyř rozhovorů v závěrečném oddílu sbírky. I v tomto cyklu, tak jako v celé sbírce, vstupují do vzájemných vztahů sen a skutečnost, nebo chcete-li: možné a neskutečné. Ale konflikt mezi oběma těmito póly zastoupenými jednotlivými mluvčími dialogu, nevede ke kontrastu, jeho výsledkem je sloučení obou pólů. Snové vidění umožňuje Murrerovi zastavit běh básně v jednom jediném okamžiku a nechat tak vše ustrnout v bodě, ve kterém je obraz nejživější a nejpřitažlivější. A to proto, že jeho tajemství zůstává nedopovězeno a neodhaleno.

V knize Zero Gáta autor formou navazuje na básnické prózy, které publikoval v devadesátých letech minulého století. Imaginace se uvolňuje naplno, snový příběh nesmrtelného poutníka, který se jaksi mimoděk stane detektivem uprostřed Velkého případu, dosahuje parametrů surrealistické tvorby. Jak tomu u Murrera bývá, kniha se hemží pitoreskními, bizarními postavami, úhlavním nepřítelem je detektivu Gátovi škorpion Cháron, hlavním pomocníkem černý pes Titán z Oficia. Zero Gáta je jako Labyrint světa, jenom na konci neočekávejte žádný „ráj srdce“, Murrer zvolil konec konců, konec definitivní. Ale u tvořícího Murrera nemůžete brát za bernou minci vůbec nic, takže ani definitivní konec nutně nemusí bránit dalšímu pokračování děje. Nedílnou součástí díla jsou básníkovy koláže, ilustrující jednotlivé kapitoly příběhu.

Zítra se stane všechno. Všechna vysvědčení budou zbytečná, vlak zmizí, jako by nikdy nebyl, pod zemí stejný prales jako nad zemí. Štíhlé zvíře vyplení hnízda, báseň prosvětluje, smrtka se dře. Pokaždé se počíná nějaký nový rok: začne zaříkání, začne počítání. Bude to doutnat, ale my ještě přiložíme. Na všechno bude shlížet měsíc, který churaví. Ewald Murrer vydává další básnickou sbírku omamné obrazivosti a sugestivní nálady, knihu nekonečné radostné tesknoty: Nemocný měsíc se dívá, srdce přizvukuje.

Co je Traumonium? Snad příloha groteskního snáře? Nebo rukověť užitečných rad a herních plánků, jejichž znalost zažene všechny vaše nejistoty, špatné nálady a traumatická zranění? Odpovědi můžeme s klidem ponechat na čtenáři. Od vydání Noční četby, za kterou v roce 2020 obdržel Magnesii Literu za poezii, zůstává Ewald Murrer ve znamenité formě. Se suverenitou servíruje fantastično jako přirozenou skutečnost. Vyvádí nás do světa imaginace, již nejde ani trochu mírnit. Nechcete-li zešílet, buďte perlou v břiše ryby! Potřebujete se dozvědět pravdu? Stačí se vplížit do božího ucha jako jantarový škvor! Pokud se zvládnete při kremaci nehýbat, vyniknete ve hře na mrtvého! A kdyby vás snad tato hra netěšila, zahrajte si podle návodu jinou. Básnická příručka jich obsahuje pětadvacet. A mimo nich ještě rady do života...

Cesty šírání: literárně-výtvarná koláž. Sborník básní, krátkých povídek a ilustrací o intuici a něze.

Jedinečná antologie veršů pro děti obsahuje původní, dosud nevydané strašidelné básně od našich předních básníků a písničkářů. „Strašidelné verše pro statečné děti“, jak zní podtitul knížky, potěší děti i dospělé, protože každý má své tajné „strachy“ a obavy, a každý si připomene, čeho se bojí či čeho se bál. Petr Borkovec, Jaroslav Hutka, Radek Malý, Ewald Murrer, Jana Štroblová a půl tuctu dalších – ti všichni překvapí originálními verši na téma strach a strašení.

Samizdatový sborník básní Ewalda Murrera, Bohdana Chlíbce, Pavla Kolmačky a Miroslava Salavy.

Prozaické texty z pera mladého českého básníka (*1964), které ve formě krátkých povídek nahlížejí do křehce absurdního světa neobvyklých setkání a dějů.

Co je pavilon kůstek? Snad výstavní budova, která předvádí kosterní pozůstatky. Nabízená podívaná je morbidně groteskní i temně tajemná. To jsou nakonec tóniny, jež lyrik Ewald Murrer orchestruje nejlépe. Život je nádherný i krutý, vždyť i krásné jablko, které obřadně spočívá na míse, je určeno k rozřezání nebo ku dravé hostině, v horším případě k rozkladu a hnití. Murrer je básník produktivní, umí básně vážné i hravé. Pavilon kůstek se ukazuje jako sbírka hluboce vážná, v autorově díle dřevní, silně osobní. V jádru knihy se básnický subjekt transponuje na místa, která v něm zanechala otisk, avšak z paměti vyvstávají jako omamně neurčité a mizející obrazy…