Životní osudy odstřelovaček Marie Ljakové a Vandy Biněvské, které za druhé světové války bojovaly v řadách československé armády na východní frontě.
Publikace se zabývá problematikou žen v československých vojenských jednotkách v SSSR (1942–1945), které působily především ve zdravotní službě, u spojařů, jako administrativní pracovnice a jako protiletadlové dělostřelkyně. Až na čtyři výjimky (dvě odstřelovačky a dvě ženy se samopalem v ruce) nenesly bojovou činnost. Vojákyně působily nejen v týlových jednotkách, ale i ve frontovém pásmu, kde byly také ony ohrožovány na životě – více než padesát jich v bojích utrpělo zranění a pět žen (tři spojařky a dvě protiletadlové dělostřelkyně) padlo na podzim 1944 na Dukle. Celkem v československých vojenských jednotkách působilo bezmála tisíc žen, nejvíce se jednalo o mladé ženy na prahu dospělosti. Převládaly mezi nimi Češky, Podkarpatské Rusínky/Ukrajinky, Slovenky, Židovky a Rusky.
Na konci 19. století se z českého zahradnictva vynořilo mnoho osobností, které významně přispěly k rozvoji oboru. Mezi nimi vynikal chrudimský rodák, zahradní architekt Josef Vaněk, jehož zájmová a tvůrčí mnohostrannost byla výjimečná. I on však pocítil dopady první světové války. Aby zachytil své osobní zážitky, začal si vést deníček, který se vešel do kapsy jeho vojenské blůzy. Zaznamenával v něm přesuny po frontách, smutné okamžiky, pokusy o únik z bojového nasazení a zajímavosti místního prostředí, včetně zvyků a stravy obyvatel. Jeho odborné zaměření na botaniku, pomologii a zahradní architekturu mu pomohlo překonat válečné strasti. Editoři kritické edice Vaňkových vzpomínek doplnili úvodní kapitoly, které čtenáře seznamují s osobností Josefa Vaňka (1886–1968), charakteristikou jeho osobního fondu a stručným popisem jeho válečných vzpomínek a deníku „Proč jsem si zvolil zahradnictví?“. Obsahuje také poznámku o nasazení dalších členů Vaňkovy rodiny do války. Závěrečná kapitola se detailně věnuje královehradeckému 18. pěšímu pluku, k němuž Vaněk nastoupil, a přibližuje atmosféru a průběh bojů během tohoto světového konfliktu, což čtenářům usnadňuje orientaci v jeho pohybu během války.
Edice vzpomínek novináře, historika, autora řady publikací literatury faktu a především aktivního účastníka protinacistického odboje, politického vězně nacistické káznice Amberk a koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald Miloslava Moulise zachycuje období let 1945–2005. Osobní vzpomínky autora se prolínají s vylíčením klíčových společenských a politických událostí a jsou výsledkem autorovy celoživotní konfrontace jak se svými životními osudy, tak s historickým vývojem v poválečném Československu. Miloslav Moulis se dotýká také okolností vzniku pamětí armádního generála a československého prezidenta Ludvíka Svobody Cestami života, na nichž v letech 1966–1972 společně s historiky Oldřichem Janečkem a Karlem Richterem spolupracoval.
