Roman Prahl Books

Sborník sympozia pořádaného Národní galerií v Praze a Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV v rámci Smetanových dnů v Plzni ve dnech 22.-24. března 1990.

Druhý sjezd českých historiků umění uspořádala Uměleckohistorická společnost v českých zemích v osvědčené spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze ve dnech 21. - 22. září 2006. Jednotlivé části sjezdu připravili: Milena Bartlová a Zuzana Štefková(I.), Karel Ksandr a Roman Prahl (II.), Michaela Ottová a Petr Wittlich (III.), a Marie Klimešová a Lubomír Slavíček (IV.).O tom, že program nevyšel zcela naprázdno, svědčí fakt, že do něj ani nebylo možné zařadit všechny nabídnuté příspěvky. Ke zvýšení sdělnosti je připojeno i anglické resumé. Témata jednotlivých příspěvků: I. Dějiny umění mimo kánon II. Umění, památka a trh III. Tradice a současnost sochařství IV. Ve stínu ideologií: Dějiny umění a výtvarná kritika 1918 - 1970

Témata a symboly v literárních a kulturních souvislostech.

Součástí „našeho“ společného rakouského státu byl také nemalý kus Itálie. Ani poté, kdy se valná část jižních provincií připojila ke sjednocenému Italskému království, četné vztahy a vazby nezanikly. Spojení ve společném státě nemohlo pochopitelně nepoznamenat také české země. Vedle tradičních kontaktů zprostředkovaných umělci, řemeslníky či obchodníky, zanechalo své stopy v severní Itálii i nemálo Čechů ve státních službách a v armádě. S velkou pozorností byl v Čechách sledován i boj za italské sjednocení – risorgimento. Ještě větší roli v kultuře střední Evropy sehrála duchovní či ideální „naše Itálie“. Obyvatelé českých zemí 19. století tu navazovali na staletími formované představy, ideály či stereotypy o přitažlivé mediteránní kultuře, stále obnovované četnými studijními i soukromými cestami umělců, vědců, učitelů i stále sílícího proudu novodobých turistů. Samostatnou kapitolu pak představuje přítomnost stále aktualizovaného repertoáru italské opery a role italské hudby ve středoevropské kultuře. Ideální „naše Itálie“ byla tedy přítomna v hlavách české společnosti 19. století vlastně neustále a někdy i nevědomky. A právě to přibližuje v téměř čtyřech desítkách příspěvků tento sborník.

Katalog ke stejnojmenné výstavě připravené k programu 34. ročníku plzeňského mezioborového sympozia k problematice 19. století probíhajícího v rámci festivalu Smetanovské dny. Výstava se zabývá proměnami dobového postavení společenských vrstev či skupin a jejich reflexe ve výtvarném umění. Sleduje nejen image lidí patřících k různým skupinám vystaveným sociálnímu vyloučení v dnešním slova smyslu, nýbrž také image tříd námezdně pracujících jako většinové vrstvy novodobé společnosti. Zdůrazňuje přitom optiku a sebepochopení výtvarných umělců, z nichž mnozí se identifikovali s pozicí lidí na okraji velké společnosti.

Publikace charakterizuje význam stejnojmenného časopisu pro utváření moderní české kultury 20.století v mezinárodním kontextu.

Antonín Chittussi (1847–1891) patří k nejvýznamnějším novodobým českým umělcům. V letech 1879–1884 pobýval převážně ve Francii, kde se zařadil mezi následovníky tzv. Barbizonské školy, později působil v Čechách. Během patnácti let vytvořil rozsáhlé krajinářské dílo, v němž rozvinul plenérový realismus francouzských krajinářů a v českém prostředí rozhodujícím způsobem přispěl k prosazení krajinomalby jako jednoho z vůdčích oborů výtvarného umění. Kniha zasazuje Chittussiho dílo do kontextu evropského umění té doby a důkladně zpracovává otázky spojené s tvůrčím procesem krajinářství a s vývojem malby v druhé polovině 19. století. Jádrem knihy je dosud největší soupis umělcových krajinomaleb i kreseb s vyobrazeními. Je uspořádán podle převažujících námětů a motivů, ve shodě s typickými objekty krajinářství i bytostnými sklony umělce.

Není v 19. století druhého malíře, jehož dílo by vzbudilo tak značný a tak různorodý ohlas jako dílo Edouarda Maneta (1832-1883). Manetovy obrazy v době svého vzniku rozbouřily hladinu obecného vkusu, šokovaly návštěvníky Salónů, ale uhranuly mladou generaci tvůrců, odklánějících se od tradičních témat a postupů k inspirační šíři moderního rozporuplného života. Proto Manetova tvorba i život přitahovaly zájem četných historiků umění i romanopisců. Autor neopomenul žádný z charakteristických rysů ani významových kontextů tvorby tohoto bytostného Pařížana. Konfrontuje Maneta s jeho učitelem Couturem i s Baudelairovou koncepcí moderního umění, s tendencemi impresionistů i s oficiálním uměním Salónů a v dovětku komentuje odezvu Manetových obrazů v dílech malířů 20. století. Prahlova studie poskytuje čtenáři ucelenou představu o umělci, jenž se stal jedním ze zakladatelů moderní evropské malby a který je dosud jednou z nejdiskutovanějších uměleckých osobností.... celý text

Ústav pro dějiny umění FF UK byl prvním uměnovědným ústavem na české univerzitě. Jeho začátky souvisejí s budováním dějin umění jako plnohodnotného vědního oboru v českých zemích a meziválečná éra je spojena s působením takových osobností, jakými byli například Vojtěch Birnbaum či Antonín Matějček. Poválečné osudy ústavu pak ilustrují, jak na univerzity, a humanitní obory zvlášť, dopadaly vrtochy komunistického režimu. Století Ústavu pro dějiny umění FF UK proto není pouhým soupisem okrajové historie jednoho univerzitního pracoviště. Zachycuje proměny celého oboru i dilemata, kterým čelili humanitně zaměření intelektuálové v průběhu rozporuplného 20. století. Autoři zde pečlivě dokumentují vedle „zlatých“ dvacátých a třicátých let 20. století také období krize oboru v letech padesátých a úpadku tehdejší katedry na sklonku normalizace. Pozornost věnují i dosud přehlížené etapě německého Institutu pro dějiny umění, který na pražské Německé univerzitě existoval až do roku 1945. Kniha tak má ambici být nejen zprávou o jednom oboru, ale zároveň příspěvkem k poznání moderních českých dějin a role univerzit a vzdělanců v jejich proměnách. Devět obsáhlých syntetických kapitol doplňuje víc než padesátka biografických medailonů věnovaných důležitým pedagogům ústavu. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha a také seznam pedagogů ústavu a přehled absolventských prací, které zde byly od vzniku samostatného Československa obhájeny.

V období klasicismu tvořily náhrobní plastiky podstatnou část sochařského umění. Autoři proto mohli (v české odborné literatuře poprvé) učinit skulpturální náhrobky východiskem poznání předních umělců této doby u nás. Kniha obsahuje kapitoly o významných i méně známých umělcích, přináší řadu informací o objednavatelích jejich děl, o pomnících, hrobkách, náhrobních nápisech a hřbitovech a v dosud největším rozsahu tyto památky dokumentuje. Téměř čtyři sta fotografií s popisy přináší ucelený pohled na umění náhrobku v Čeckých zemích v letech 1780 - 1830 a poukazuje na význam této oblasti kulturního odkazu, který je stále více ohrožován lhostejností, nekulturností a vandalismem. Odborná uměleckohistorická literatura na téma českého umění náhrobku je dosud žalostně chudá. Ale tato situace se podstatně neliší od situace v řadě dalších evropských zemí, kde při náhrobku, zejména z posledních dvou století, převládají zájmy kulturněhistorické a jmenovitě vlastivědné nad uměleckohistorickými. Zájmy o hroby a náhrobky se u nás však snad až příliš často točí kolem zesnulých veličin. Tento dojem, spolu s důkazy o rychle postupující devastaci náhrobků z doby před dvěma sty lety, přivedl autora k práci na soustavné dokumentaci umění náhrobku v českých zemí oné doby.

Kniha poskytuje stručný přehled vývoje novoročního přání od jeho počátků až do současnosti. Zaměřuje se zejména na novoročenky výtvarníků a grafiků v období tzv. normalizace, kdy došlo k jejímu největšímu rozvoji. Novoročenka se tehdy stala jednou z mála platforem tvořivosti, na které se umělci násilně vyřazení z oficiální scény mohli svobodně vyjádřit. V žánru novoročenky se pěstovala osobní identita i povědomí profesní a občanské pospolitosti. Hlavním cílem jednotlivých kapitol je objasnění různých tvůrčích a sdělovacích možností novoročenky.

Kniha pojednává různé stránky umělectví coby postavení, v němž během 19. století výtvarní umělci vnímali sami sebe v souvislosti s tím i to, jak je posuzovala společnost. Fenomén umělectví v naší knize zahrnuje sebereflexi i sebeprezentaci výtvarných umělců; týká se tedy vlastních tvůrčích výkonů i ideologie spjaté s výtvarným uměním. Ukazuje, nakolik emancipace umělců souvisela s národními hnutími, a jak odpovídala vývoji evropské umělecké scény. Čeští umělci se stávali uznanou součástí proměňující se moderní společnosti. Představy o umělectví zobrazujeme ve škále od oficiality a uměleckých veličin až po tvůrčí hru s fikcemi ba i mystifikacemi. Mimořádnou přitažlivost knize poskytuje její výtvarná výbava zahrnující obrazy, kresby, grafiky, sochy od známých umělců i množství příkladů z tvorby méně známé.

Publikace zaplňuje citelnou mezeru odborné literatury k osvojování podnětů starého Řecka a Říma v českém novodobém umění. Oborově zahrnuje tvorbu od sochařství po fotografii, okrajově i užité umění a architekturu. V patnácti kapitolách pojednává souhrnně i v detailu „přímé“ inspirace antickými díly, zejména sochařství, a odkazuje i na zprostředkování následujícími klasicismy. Hlavní důraz však klade na způsoby ztvárnění prvků antické mytologie charakteristické ve střídavých poměrech novodobé umělecké scény. Publikace přináší nový přístup k tématu: všímá si mimo jiné toho, čím byly kdy výtvarné odezvy na antiku v českém prostředí příznačné nebo i relativně ojedinělé. Je vybavena bohatou obrazovou přílohou.

Sborník k 70. narozeninám Petra Wittlicha. Uspořádali Lenka Bydžovská a Roman Prahl.

Vydáno ke stejnojmenné výstavě pořádané Severočeskou galerií výtvarného umění v Litoměřicích ve dnech 8.12.2017-4.3.2018

podnázev: obrazový humor v českém prostředí 19. století.

katalog výstavy, Praha 7. března - 30. června 1996

Německo-české a česko-německé kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti v různých formách umění. Sborník Česko-německé a slovensko-německé komisi historiků.

Kniha poprvé systematicky zkoumá sochařskou a malířskou výzdobu reprezentačních staveb v Praze, ukazující, že socha a malba byly tradičně důležitými partnery architektury. Bohatství výzdoby rostlo s rozvojem vrcholného a pozdního historismu a secese. Bez figurální výzdoby se neobešla ani pozdější architektura, která znázorňovala společenské postavení a ideje jejích budovatelů. Zaměřuje se na veřejné stavby, přičemž koncipování architektury ovlivnili objednavatelé, architekti, dekoratéři a regulace magistrátu. Bohatství umělecky dekorovaných staveb podpořilo i historicky samostatné město Praha a rozvoj jejích předměstí. První část knihy sleduje, jak sochařská a malířská výzdoba napomáhá sdělovat poselství staveb. Druhá část se zaměřuje na pražská sídla finančních ústavů, která obohatila ikonografii figurální výzdoby a přispěla k rozvoji architektury. Třetí část shrnuje poznatky o strategii figurální výzdoby, včetně typických míst jejího uplatnění a bohatství motivů. Závěrečná část se věnuje autorům uměleckých dekorací, přehledu vůdčích sochařů a malířů a zdůrazňuje roli architektů v konceptu figurální výzdoby.

Posedlost kresbou Romana Prahla aneb Počátky Akademie umění v Praze, 1800–1835 je knižní projekt jako vyvrcholení studie historie klasické kresby. Publikace obsahuje velké množství vyobrazení na kvalitním papíře v ojedinělé stříbrné měkké vazbě. Koncepce a texty: Roman Prahl Spolupráce a texty: Vladan Antonovič, Václav Hájek, Ondřej Chrobák, Luděk Jirásek, Lenka Kovaříková, Patrik Šimon Překlad: Daniel Steinmetz Grafická úprava: Kryštof Doležal

Sborník příspěvků z 25. ročníku sympozia k problematice 19. století, Plzeň, 24.-26. února 2005.

Pojmy uvedené v názvu sborníku z 37. mezioborového plzeňského sympozia ke kultuře 19. století v sobě nesou bohaté a vrstevnaté symbolické a metaforické konotace. Jednotlivé příspěvky tematizují nejen fyzické či technické „světlo“, ale i osvětu a dědictví osvícenství, nejen stíny luceren a kandelábrů, ale i stíny minulosti či smrti, nejen tmu, ale i temnoty v lidské mysli nebo tmářství. Tyto významy jsou sledovány v umělecké tvorbě, v lidové kultuře, v politické rétorice, ale také v technickém vývoji (např. optické přístroje) a jeho reflexi v kultuře. Příspěvky se týkají také proměny vnímání a chápání světa, životního stylu a mentality v souvislosti s rozvojem a zdokonalováním „umělého“ světla jakožto jednoho z podstatných prvků „modernizace“ ve společenském i technickém slova smyslu. Volně tak navazují na některá obdobně „abstraktně“ formulovaná témata minulých sympozií (Sen a ideál, Sacrum et profanum).

Podoby volného času v umění XIX. století. Doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, která probíhala ve výstavní síni "13" od 21. února do 10. května 2020.