Jiří Kratochvil Book order

Tichý křik od Jiřího Kratochvíla je sbírkou emotivních povídek, které zkoumají hluboké lidské prožitky, od ztráty a smíření až po morální dilemata a odhalování rodinných tajemství. Každý příběh nabízí introspektivní pohled na postavy, které se ocitají na životních křižovatkách, kde čelí osudovým rozhodnutím. Autor citlivě vykresluje jejich vnitřní světy a postupně odhaluje, jak minulost ovlivňuje současnost. S melancholickou atmosférou a důrazem na psychologickou hloubku je Tichý křik knihou, která čtenáře zasáhne a přiměje k zamyšlení nad vlastním životem.

Kratochvilova nová skladba Kapesní román pro kapsáře má za vypravěče skutečného kapsáře. Není však obyčejný. Moto románu připomíná, že se za kapsáře označil skvělý spisovatel Jorge Luis Borges, který se honí za příběhy. Kratochvilův Robert Mráček je kleptoman, jeho první žena Kateřina si připaluje cigaretu od blesku, druhá Pastorela horuje pro vzduchoplavbu, muž jí uletí na pustý ostrov a tam vede robinsonovskou existenci, přičemž funkci Pátka zastává orangutan. Okolní svět se zmítá ve válce, zřejmě třetí světové. V tom duchu hrdinova dobrodružství pokračují, věřte nevěřte. Měl jsem čest a štěstí sledovat je už v rukopise na obrazovce. Ale knížka je zážitek pro všechny divné kapsáře a jejich vyznavače. Máme společně velký svátek.

Poslední román významného českého a evropského autora Jiřího Kratochvila nazvaný Klošár aneb Co si mamlasové povídali. Příběh člověka, který zázračně rychle získá pohádkový majetek a vzápětí o něj stejně rychle přijde, se odehrává v devadesátých letech minulého století a jako všechny Kratochvilovy romány je zasazen do Brna, do přesně popsaných konkrétních domů, ulic a míst, ale přitom čtenáře zve i do kouzelných světů svébytné fantazie. Zároveň je obrazem střetávání dobra a zla v současném světě. Nový román Klošár je doplněn sedmi povídkami. Některé z nich (Modlitba carovy chůvy, O Markytánce, Případ dobře uzamčeného pokoje) jsou nové, jiné jsou již téměř zapomenuté a v této knize vycházejí v přepracované podobě po mnoha letech (Vrah holubů, Předvečer seance, Případ nevhodně umístěné šance). Poslední povídka Čertovo kopýtko je o spisovatelských osudech za normalizace i po pádu železné opony.Milan Uhde doporučuje knihu na obálce těmito slovy:Próza Jiřího Kratochvila si mě podmanila hned při prvním čtení. Šlo o povídku Vrah holubů, jejíž první verzi jsme otiskli v Hostu do domu. Překvapila mě: trojí vraždu vysvětlili autor i kriminalisté přesvědčivě, ale textem se vedle toho nesl náznak, že její skutečnou motivací byla tajemná trojí msta za povražděné holuby. Podobná překvapení strojí od té doby vypravěč Kratochvil nepřetržitě. Na rozdíl od spisovatelů, kteří čtenářům lichotí sdělováním toho, co už vědí, zaskakuje své vyznavače vynalézavými dějovými zvraty a odchylkami od běžné logiky. Jeho tvorba je v původním smyslu zábavná. Básník - neboť takové označení si tento tvůrce plně zaslouží - podává obraz světa, jaký si vysnil a vymyslil. Skutečnost se pokaždé dostaví, ale nečekaně. Vyvolává to trvalou čtenářskou zvědavost. A tak jsem si Kratochvilův čerstvý svazek Klošár aneb Co si mamlasové povídali přečetl sice s chutí v rukopise, ale těším se, až jej budu číst znovu a znovu jako knížku. Přímo po tom volá.Kniha Jiřího Kratochvila je unikátní také v tom, že text doprovází 15 celostránkových černobílých fotografií brněnských budov a míst, v nichž se kniha odehrává - Dům u čtyř mamlasů, Reissigova vila a vila Valerie Bauerové v Pisárkách, Jurkovičova vila v Žabovřeskách, magické Římské náměstí, Kratochvilovo oblíbené brněnské zákoutí a další. Autorkou fotografií je fotografka Pavla Kocourková.Kniha, již sám Jiří Kratochvil označuje za svou poslední, je korunou jeho literárního díla. Spojení s fotografiemi z ní navíc činí i ideální dárek pro milovníky české literatury, architektury, Brna a knih krásných po všech stránkách. Kniha Jiřího Kratochvila Klošár aneb Co si mamlasové povídali má všechny předpoklady pro to, aby se stala událostí českého literárního podzimu.

„Škrtiči jsou má poslední povídková knížka — a tak je i mým rozloučením s příběhy. Proto jsem do ní zařadil taky dvě povídky, o nichž jsem přesvědčen, že jsou vůbec tím nejlepším, nejcennějším, ale i nejdůležitějším ze všeho, co jsem kdy dokázal napsat, Flétnu a Já lošaď.“ Autor k těmto svým stálicím přidal i příběhy zcela nové. Texty v nenápadných nikách ukrývají rozmanité nápovědi, oříšky narážek i tajemství. Fantaskno se snoubí s realitou podobně jako emoce s etosem. Z vod literární galaxie vystupují bizarní motivy, ukrývající se monstra a netušené exempláře, které autor vyvádí na světlo v překvapivém rytmu vyprávění. A tak čtenář škrcený tempem příběhů se teprve na jejich konci může úlevně nadechnout, že všechno to napětí, vášně a strachy byly vlastně jen povídky. Nebo ne?

Krátké texty v popředí, dlouhé příběhy v pozadí. Ukryto v nich je přesně tolik, kolik sami dokážeme objevit. Ručně psaná a kreslená tragikomická kniha, v které se najde opravdu každý. A kdo ne, ten před sebou hraje NA SCHOVÁVANOU. Vznikám na účtenkách z barů, zrcadlech, podtáccích, papírových kapesnících a na zdech záchodů. Vše psané rukou přítomnosti o minulosti, co je ztracená. O budoucnosti, v které budou ctnosti a v moci oka mžiku, kdy stačí jeden všeříkající pohled a vím. Špinavá místa veřejnosti pokrývám vnitřní čistotou. Zanesené nitro nanáším na venkovní krásy. Atrament černých slov se do mě s nocí tiskne a vrývá jako červené rty milenky na ranních vzkazech. Jsou to předehry, hry i dohry skrze hříčky i hříchy zakrývající moji tvář pod bílý papír. Na ní se skrytě jako roční období střídají smích se smutkem. Vše míchám do koktejlu smíšených pocitů tragikomické poezie života, kvůli které jsem opilý, ale díky níž i střízlivím. Jako poklad ukrývá své klady i zápory, je nakonec každý schopen objevit jen tolik, co mu právem ruky svěřené přítomné moci náleží. Kdo nenachází nic, nehledá, nýbrž hraje na schovávanou.

Knihu povídek charakterizuje autor jako groteskní hříčky, zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stává těžkým průmyslem literatury, jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si třeba jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy: to, co temně vrčí pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé. Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem. A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou…

Ručně psaná a malovaná básnická sbírka o strastech a slastech našich životů v cyklu od léta do jara a ještě dál. Příběh knihy je inspirován (ne)skutečnými událostmi.

Ein rätselhafter Mord hält Brünn in Atem: Unter der Zimmerdecke einer vorübergehend leeren Wohnung baumelt eine Leiche. Kein Täter, kein Motiv. Die Presse stürzt sich auf den Fall. Und Adam, der Nachkomme einer Dynastie von Privatdetektiven und Spezialist für Mord, nimmt die gut verschlüsselte Fährte auf. Wir folgen Adam in ein Labyrinth von Rätseln, ein Knäuel miteinander verwobener, ineinander verschachtelter Geschichten an der Grenze zwischen Traum und Wirklichkeit. Ji.í Kratochvil entfaltet sein Geschichtenknäuel virtuos, voll Ironie, überraschenden, surrealen Pointen und der Liebe zum ausgefallenen, besonders treffenden Wort. Ein ganz wundersames Buch, das drei funkelnde Literaturstränge vereint: den Surrealismus, die tschechische utopische groteske Fantastik und die Kriminalliteratur ... komisch, überraschend und architekturkritisch. Tobias Gohlis, Die Zeit, über Das Versprechen des Architekten