Petr Stejskal Books

„Temnota je jen absence světla, ale i v nejtemnější noci může být spatřena hvězda.“ Poklidným severoanglickým městečkem Northern Dawn otřásají dvě velmi neobvyklá úmrtí. První obětí se stala brutálně zavražděná náctiletá dívka, jejíž tělo bylo nalezeno uprostřed starobylých keltských menhirů. Její podivná smrt naznačuje, že se stala obětí temných okultních praktik. K druhé, neméně závažné tragédii, došlo posléze v zahradách nedalekého panství. Chladnoucí tělo mladé aristokratky, nabodnuté na nízkém zašpičatělém plotě, vnáší další vrstvu hrůzy do již tak napjaté atmosféry. Dvě zdánlivě nesouvisející vraždy, mnoho nevysvětlených otázek a strach, který nyní obchází mezi místními. Dokáže přivolaný detektiv rozplést nitky mysteriózního případu, i když sahají dál, hluboko do temnotou zahalených tajemství.

Všechny věci tohoto i onoho světa jsou propojeny neviditelnými vlákny. Tisíce let se druidové snažili zacelit trhliny, které nás spojují s druhým světem, a udržet na uzdě tvory, kteří tam sídlí. Jejich pokusy bohužel nebyly vždy úspěšné. Abel nikdy nepochopil, proč se na něj matka dívá, jako by nebyl její, jako by na tento svět nepatřil. S pomocí kamarádky Tanii se musí postavit záhadě svého původu a vstoupit do Rozmazaného světa, jehož obyvatelé ohrožují zdánlivý klid Arbientes, malé galicijské vesnice, která skrývá víc tajemství, než si její obyvatelé dokáží představit. Když se obě dimenze začnou střetávat, bude uzavření portálu, který je odděluje, v rukou tajemných postav, jež nad tímto podivným vesmírem bdí.

Dvanáct povídek a jednu novelu spojuje chuť vyprávět, ať již jde o rozmarné příběhy z cest do Španělska a Izraele, dobrodružství úředníka, bezdomovce nebo nálepky na toaletách, bláznivé eskapády přeborníka ve skládání Rubikovy kostky nebo v natáčení pornofilmů. Autorovi hrdinové včetně jeho alter ega míří do neznáma, do míst, která leží tu na okraji společnosti, tu za hranicemi spánku a jindy prostě jen za hranicemi. A ještě něco je společné těmto povídkám – humor, třebaže to na první dojem zní paradoxně, je to pobavený odstup citlivého pozorovatele. Prózy Petra Stejskala nezapřou jeho příslušnost k severočeské „drsné škole“, jak ji kdysi napůl vážně, napůl ironicky definoval kritik Jan Nejedlý. Mnohem podstatnější však je, že povídky – povídky psané za věku kosmomůry – mají sílu vtáhnout čtenáře do proudu vyprávění a zanechat jej na konci možná pobaveného, možná zamyšleného, možná dokonce bohatšího o pár neotřelých metafórů.