O zvyku

Francouzský filosof Félix Ravaisson (1813-1900) je nedoceněným zdrojem inspirace pro filosofii 20. století. Je autorem významného pojednání o Aristotelově Metafyzice a přehledu francouzské filosofie 19. století, jehož závěrečná kapitola je považována za manifest francouzského spiritualismu. Nejvýznamnějším Ravaissonovým dílem je však krátké pojednání O zvyku (1838). V něm se opírá o Aristotela a francouzské spiritualisty, analyzující zvyk v kontextu filosofie přírody a ducha. Zkoumá, jaký typ jsoucna může zvyk získat a jak ovlivňuje svobodu ducha, který se stává méně sebevědomým a svobodným, přičemž získává neměnnou "přirozenost". Fenomén zvyku tak ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha, přičemž obě oblasti sdílejí nereflektovanou spontánnost. Ravaissonovo pojednání mělo významný dopad na francouzské myšlení; například Bergson vycházel z jeho závěrů při formulaci duality mezi bezprostředním a zprostředkovaným poznáním. Fenomenologičtí autoři, jako Paul Ricoeur a Maurice Merleau-Ponty, se rovněž vyrovnávali s Ravaissonovým pojetím zvyku.