Filosofie za mřížemi : Leopoldov, léta padesátá
Authors
More about the book
Habeant sua fata libelli... Kniha, vydaná péčí Univerzity Karlovy, je po mnoha stránkách mimořádná. Je to doklad síly lidského ducha, který dokáže překonat strádání, zlo i nelidské okolnosti života. Je to doklad, že hledat smysl života a nacházet naději je možné i v situaci zdánlivě zcela beznadějné. Je to doklad o tom, že filozofické myšlení nelze zavřít za mříže. Kniha obsahuje přednášky, které konal vzdělaný filozof a historik PhDr. Pavel Křivský pro své spoluvězně v padesátých letech v Leopoldově. Tajně a s velkým rizikem je zapisoval inkoustovou tužkou na listy toaletního papíru. Jeho spoluvězeň p. A. Bečvář je zaletoval do plechové schrány a v roce 1955 je obratně zazdil do stěny věznice. Po 37 letech je opět vyjmul a předal univerzitě jako doklad, že její tradice žila i ve vězení. Rukopis byl identifikován Křivského manželkou PhDr. Marií Pavlíkovou, přepsán a připraven do tisku. „Filosofie za mřížemi“ obsahuje zasvěcený úvod Z. Pousty charakterizující stav věznic v padesátých letech i okolnosti, za kterých se i v nich tajně pěstovalo vzdělání. Následují filozofické texty P. Křivského, ukázka latinské gramatiky, kterou napsal univ. profesor B. Ryba, krátké osobní medailony B. Ryby (D. Martínková), P. Křivského (V. Břicháček) a A. Bečváře (Z. Pousta), závěrečné slovo editora a anglické a německé rezumé. Nelze opomenout ani cenný frontispis a vzornou grafickou úpravu knihy A. Poustovou. Křivského texty obsahují 125 stran. Skutečnost, že přednášel a výklad zapisoval zpaměti, že zachytil jak velké myšlenkové systémy, tak i jejich mnohé detaily, a dokázal vyložit složitou problematiku jednoduchým a srozumitelným jazykem, je fascinující. Texty nebyly určeny k publikaci a jejich autor při své historické erudici i myšlenkové kritičnosti by asi jejich vydání nepovažoval za vhodné. Některé části pravděpodobně nebyly dokončeny, ale zachovaný text je naprosto logický a utříděný, takže nebylo třeba redakčně zasahovat. O to větší obdiv k autorovu dílu, vytvářenému v izolaci od knihoven, v naprosté tajnosti a s osobním rizikem tvrdých postihů při vyzrazení. Texty Křivského se dotýkají tří okruhů: Úvod do filozofické problematiky, Humanizmus a jeho dějiny a Dějiny selského stavu. V úvodu postupně charakterizuje filozofii, její jednotlivé disciplíny a pomocné vědy. Chápe ji jako „vrcholný svorník celého lidského myšlenkového snažení po všech stránkách a jako tvořivý faktor všeho, co člověk vytvořil v minulosti i přítomnosti“ (str. 51). A jinde: „Filosofie je souhrn vědecky uspořádaných poznatků, které osvětlují základní problémy lidstva, týkající se původu světa, poznání, cílů a úkolů člověka i celého lidstva.“ (str. 29) Charakterizuje postupně noetiku, logiku, metafyziku, psychologii, estetiku, etiku, teodiceu, kosmologii, filozofii dějin a práva, často s citacemi autorů zcela dle paměti. Velkou část úvah věnoval svému životnímu tématu – humanizmu. Chápe jej jako životní názor s dvěma cíli: Osvobodit člověka i společnost od předsudků náboženských, mravních, kulturních i společenských a rozvinout člověka po stránce tělesné, duševní i vnitřní tak, aby dosahoval nejvyšších hodnot lidských i mimolidských. V zřejmě nedokončené kapitole o dějinách humanizmu se zabýval antickým myšlením. Za jeho vrchol pokládá Sokrata, rozebírá jeho dialogickou metodu, induktivní postupy a probouzení vnitřního hlasu člověka – daimonia. Rozebírá pojem eros paedagogicus – věčnou touhu vytvářet mezi učiteli a žáky trvalý vztah spolupráce nejen na poli poznání, ale i na poli vnitřním; vztah, který je trvalý a celoživotní. Pavel Křivský byl rozený vychovatel pro věk adolescentní. Kdo se s ním v životě setkal, poznal, že nejde o vysněný ideál, ale o prožitou skutečnost pedagogického a sociálního vztahu. Třetím tématem jsou úvahy o dějinách selského stavu v Čechách. Cílem těchto přednášek bylo zřejmě pozdvihnout sebevědomí a sebedůvěru mnoha spoluvězňů z řad sedláků, kterým se hroutily jejich rodové tradice i hodnoty. Výklady o smyslu selství a o jeho významu v českých dějinách byly potřebné pro pochopení jeho role v budoucnosti ve svobodném světě. Poselství Křivského úvah z leopoldovského vězení je několikeré: Filozofie není akademická disciplína, která se pěstuje za zdmi poslucháren. Patří k životu kladením otázek a hledáním odpovědí a to snad tím více, čím je svět i život strastiplnější. Je motivačním zdrojem pro důstojný lidský život v nelidských podmínkách. Je posilou, útěchou i zbraní v nejtěžších – dnes již nepředstavitelných – podmínkách života. Srozumitelně a se zaujetím podávaná filozofie může být velkou školou i pro dnešní mladou generaci, obtížně se orientující v nepřehledném životě. Vydání svých přednášek se Pavel Křivský nedožil. Zemřel na prahu nové doby 15. prosince 1989. Snad by se mohlo zdát, že je cosi nespravedlivého v jeho odchodu na úsvitu času, ve kterém by byla potřebná jeho životní moudrost, zkušenost i poučení z historie. Vydání knihy se nedožila ani jeho manželka Marie Pavlíková, která mu po léta vytvářela neocenitelné zázemí sociální, pracovní i emoční opory. Odešla 15. září 1995. Útěchou může být jejich společné březinovské krédo: „Nic se neztrácí v duchovním světě, i kámen, který byl zavržen, může se stát v rukou stavitelových kamenem úhelním, i hořící chýše může chránit před zánikem bloudícího.“ Autor: Václav Břicháček, Vesmír