Než jsme se odcizili

Potkali jsme se před patnácti lety, když jsem se stěhoval na kolej NYU, vedle tvého pokoje. Byli jsme nerozluční kamarádi, ale rád si myslím, že to bylo něco víc. Žili jsme z radosti, že jsme se našli díky hudbě, fotografování a toulkám po Washington Square Parku. Ten rok mi dal víc, než jsem kdy zažil. Přesto jsme se z nějakého důvodu rozešli. Po promoci jsme ztratili kontakt, když jsem odjel do Jižní Ameriky pro National Geographic. Když jsem se vrátil, byla jsi pryč. Nejsem si jistý, jestli jsem na tebe po svatbě příliš netlačil. Naposledy jsem tě viděl před měsícem, když jsi stála na nástupišti metra, houpala ses na špičkách a čekala na linku F. Neuvědomil jsem si, že jsi to ty, a když jsem tě konečně spatřil, už jsi byla pryč. Vyslovila jsi mé jméno, ale bylo pozdě. Vzpomněl jsem si na všechny pocity a vzpomínky na mládí, a většinu následujícího měsíce jsem přemýšlel o tom, jak žiješ. Možná jsem se zbláznil, ale nechtěla bys se mnou zajít na skleničku a dohnat těch posledních patnáct let?