Dveře úsvitu

Kim Jonsu, Čchon Mjonggwan, Pak Mingju. Nejvýraznější z generace korejských rebelských povídkářů debutujících v 21. století. Stali se ikonami pro mladé i hlasy těch, kdo se na konci 80. let zničehonic ocitli v nebývale svobodné, zároveň však hluché společnosti. Heretičtí jsou nepochybně pro opuštění kultu národního koloritu a jazyka. Bourají věty, vracejí slovům původní významy, negují mýty. V jejich příbězích nenajdeme dnes propagovanou "korejskost" a Korea známá ze seriálů a k-popových klipů se v nich obrací naruby. Píší hlavně o sobě. Lehce, svižně, s invencí a o neradostných tématech. Realita jedenácti povídek "Dveří úsvitu" je nám ovšem o mnoho bližší než nablýskaná vývozní Korea. Přicházení na svět, jeho opouštění. Lůzři, rakovina, osamělost a sebevraždy. To všechno jsou motivy univerzální, v korejském provedení s potřebou alespoň minimální harmonizace. Beznaděj v sobě nakonec obsahuje kousky budoucnosti, stejně jako zima nese potenciál jara.