Mateřské znamení

More about the book

Antonín Hartl, jenž znal v rukopise Mateřské znamení, napsal o podstatě lyriky Nechvátalovy: „Kladným polem básníkovy osobnosti je jakýsi pudový lyrism, smyslnost, touha po zbožnění všeho, s čím přijde básník do styku. Záporným pólem je básníkovo odmítání skutečnosti, nenávist k hmotařskému světu, nenávist k zmatku a chaosu. Kladný pól dochází výrazu v teskné a smyslné písni, záporný v pathetickém řečnění; z onoho roste zpěvák melodických písní, z tohoto kazatel, karatel, prorok. Obojí spojuje živel dionyský, opojení, smysl pro hudební charakter slova." V hudebním charakteru poesie Nechvá-talovy, v dionyském opojení vidí Hartl zatímní vrchol jeho tvorby, provázený novým vroucím vlastenectvím, k němuž se básník probojoval a promiloval utrpením a bolestí. To je ono básníkovo mateřské znamení národní tradice, tradice prvního posvěcení české poesie v Máchovi a tradice písně lidové. "S tímto návratem k tradici ruku v ruce jde jiná snaha: úsilí o útvar složitější, pout od písně k symfonii, v níž je synthesa lyrismu a rétoriky a svorník lyrické dramatičnosti básníkovy. Souvislost tohoto návratu k tradici a tohoto směřování k útvarům vyšším je zřejmá: v tradici nachází básník pevnou oporu, základy, na kterých lze budovat, vykoupené ze základního bytostného sváru — tu se mohou vyvíjet oba póly bytosti, aby se spojily nakonec v kladném díle, ve vroucím vyznavačství, v hymnu víry.“