Josef Hrůša Books

Kniha z roku 1926 je věnována památce a odkazu významných světových vědeckých osobností, které výrazně přispěly k rozvoji mikrobiologie a epidemiologie: – Anton van Leeuwenhoek (1632–1723), nizozemský vynálezce a optik, konstruktér prvního mikroskopu, objevitel prvních mikroorganismů– Lazzaro Spallanzani (1729–1799), biogeneze – Robert Koch (1843–1910), identifikace patogenů – Louis Pasteur (1822–1895), bakterie, biogeneze – Emile Roux (1853–1933) a Emil von Behring (1854–1917), diphtheria-tetanus – Elie Metchnikoff (1845–1916), fagocyty – Theobald Smith (1859–1934), zvířecí přenašeči a paraziti – David Bruce (1855–1931), moucha tse-tse, spavá nemoc a brucelóza – Ronald Ross (1857–1932) a Battista Grassi (1854–1925), malárie – Walter Reed (1851–1902), žlutá horečka – Paul Ehrlich (1854–1915), syfilis S 19 obrázky, mezi nimiž jsou i snímky z mikrofotografické laboratoře IV. oddělení Státního zdravotního ústavu v Praze, pořízené doc. drem Jaroslavem Drbohlavem. 3. vydání

In this excerpt, Dr. Emory quickly clears his waiting room and heads to Bowheads Private Hotel on the "Barbarian Coast." With the help of a secret police inspector, he confronts the hotel owner, who is vehemently opposed to the kidnapping of her tenant's dog. The inspector's authority compels her to comply.

The Leviathan is the vast unity of the State. But how are unity, peace and security to be attained? Hobbes's answer is sovereignty, but the resurgence of interest today in Leviathan is due less to its answers than its methods. Hobbes sees politics as a science capable of the same axiomatic approach as geometry: he argues from first principles to human nature to politics. This book's appeal to the twentieth century lies not just in its elevation of politics to a science, but in its overriding concern for peace.

Xenofón, oddaný ctitel a žák Sókratův, souhlasil se svým učitelem především v tom, že filosofové se mají méně věnovat teoretickým úvahám, a více se zabývat věcmi užitečnými lidem. V souhlase s tímto přesvědčením píše svůj román o Kýrově vychování. Chce v něm ukázat, jakprospěšná je v životě dobrá výchova, a v idealizované postavě perského krále Kýra vytváří obraz spravedlivého vládce.

Nejčtenější Boëthiovo dílo, rozdělené do pěti knih, je útěšným dialogem mezi Boëthiem a zosobněnou Filosofií, napsaným ve vězení před jeho popravou. Text obsahuje 39 zpěvů v různých metrech, inspirovaných přírodní lyrikou a antickou mytologií, které slouží jako příměry k probíraným tématům. Boëthius se zde ukazuje jako znalec antické vzdělanosti a novoplatónismu. Kniha I představuje úvod, kde Filosofie přichází, aby Boëthia vyléčila z jeho strádání a ukázala mu, že svět neovládá Štěstena, ale boží prozřetelnost. Kniha II, formou stoické diatriby, zdůrazňuje, že štěstí nelze nalézt v bohatství, moci či slávě; i nepříznivý osud může být prospěšný, přičemž svornost a láska jsou základem blaha. Ve III. knize Filosofie nabízí hlubší léčbu, poukazující na to, že lidé hledají štěstí v pomíjivých statcích, avšak skutečné blaho lze nalézt pouze v Bohu. Kniha IV ukazuje, že ti, kdo vlastní skutečné dobro, mají bohatství a moc, zatímco zlí jsou bezmocní. Konečně, v páté knize se zkoumá vztah mezi božím předzvěděním a lidskou svobodou, přičemž Bůh vnímá čas a události z perspektivy věčnosti. Závěr nabádá čtenáře k ctnostnému životu, aby dosáhli štěstí, jímž je Bůh.

O životě Epiktéta toho víme málo spolehlivého. Již starověké zprávy o něm jsou hodně nepřesné a odporují si. Ani jeho věk není bezpečně zjištěn; obecně se může říct, že žil v druhé polovině 1. Století a v prvé polovině 2. Století, tedy asi 50-130 po Kr. Pocházel z Frýgie, v Římě otročil v domě jakéhosi Epafrodita. Pán poznav jeho nadání dal ho vyučovati ve filosofii u Musonia Rufa. Epiktétos se oddal filosofii stoické. Byv propuštěn na svobodu vyučoval v Římě a těšil se velké přízni a oblibě. R. 94 byl spolu s jinými filosofy vypovězen a odstěhoval se do Nikopole, kde zemřel. Jeho učení je učení staroattické stoy namířené na cíl praktický. Jádrem je výklad o dobru a zlu. Epiktét učí, že dobro a zlo jsou věci zcela závislé na naší vůli. Vrchol dobra je rozumný způsob praktického života. Člověk žije ve společnosti, proto se všechno myšlení i konání musí řídit zřetelem společenským. Lidé jsou špatní, protože nevědí, co je dobré. Snášejme tedy chyby bližních a nehněvejme se na ně. I špatní jsou nutnou součástí světa řádně řízeného božskou prozřetelností. Šťasten je ten, kdo dobře plní úkol od Boha určený; v tomto konání dobra nemůže mu překážet nikdo. Poznámky: podle původního vydání u Bohuslava Hendrycha v Praze roku 1938

A classic of 18th-century thought, Schiller’s treatise on the role of art in society ranks among German philosophy’s most profound works. An important contribution to the history of ideas, it employs a political analysis of contemporary society—and of the French Revolution, in particular—to define the relationship between beauty and art. Schiller’s proposal of art as fundamental to the development of society and the individual remains an influential concept, and this volume offers his philosophy’s clearest, most relevant expression. Translated and with an introduction by Reginald Snell.

Dárkově vypravené vydání cestopisné prózy britského klasika, popisující jeho putování po jihofrancouzských horách ve společnosti svéhlavé oslice. Toto dílo autora dobrodružných románů zcela vybočuje z témat. Jedná se o poetický příběh, cestu autora o krásné horské krajině Auvergne a Cévenne s jeho milou a vrtošivou oslicí. Popisuje ztracené dědiny, bystřinách a hájích kaštanů a horskou krajinu.

Seit der Antike, so zeigt der Fall Sokrates und Xantippe, ist das Verhältnis zwischen Philosophen und der Damenwelt generell konfliktgeladen. Schopenhauer, der bei seiner Mutter wohnte, einer Grande Dame in den Salons, wenn auch auf Kosten des Familienfriedens, war durch das strapaziöse Zusammenleben in dieser Hinsicht ebenfalls ein gebranntes Kind. Mit erstaunlicher Auffassungsgabe sieht er die dräuende Gefahr kommen, die im Weib an sich liegt, und leistet Widerstand. Unaufhörlich erhebt er seine Stimme, um das männliche Geschlecht vor lockenden Fallen, verhängnisvollen Fährnissen und nervtötenden Verwicklungen zu warnen, die unweigerlich entstehen, wenn ein Mann auf Frauen trifft. Seine Überlegungen ergeben einen Leitfaden, wie man als Mann mit dem schönen Geschlecht füglich umgehen solle. Für Schopenhauer selbst haben diese Überlegungen in erster Linie den Zweck, der weiblichen Launenhaftigkeit wirksam Paroli zu bieten. Für uns heutige Leserinnen und Leser hingegen sind sie eine vergnügliche Lektüre.