Milena Lenderová Books

History of nobility 17th to 20th century The volume by a team of authors offers entirely new perspectives on topics that have hitherto been reflected only marginally in the study of noble elites. It attempts to capture certain problems in the nobility's existence between the 17th and 20th century - from a regional probe of the development of noble tenure in the northern Bohemia, through legal issues related to the identity and careers of the Silesian nobility, the influence of roads on the shaping and transformation of the landscape and noble estates, insights into the world of the nobility on the basis of egodocuments, issues of family strategies and illegitimate children, and the abolition and withdrawal of noble titles, to the involvement of the nobility in the SS during the Nazi Third Reich.

„Dlouhé“ 19. století, doba od konce 18. věku do vypuknutí první světové války, nebylo jen stoletím zrodu občanské společnosti, dobou dotváření politických struktur, diplomatických jednání, málo trvanlivých mírových smluv a válek. Vcelku bez ohledu na to, jaký politický režim zrovna panoval, lidé jedli, bydleli a oblékali se, zakládali rodiny, vychovávali děti, stárnuli a umírali. Cestovali, bavili se, četli (móda číst je skutečným fenoménem 19. století!), dokonce začali sportovat. Větší pozornost věnovali hygieně osobní, příbytku i hygieně komunální. Třebaže konkrétní podoba všech těchto činností závisela na jejich sociálním postavení a finančních možnostech, tvoří skutečnou náplň lidského života, jak dokládá široká typologie pramenů. Autoři pracovali s deníky a pamětmi, korespondencí, účty, s dobovou odbornou literaturou (právnickou, pedagogickou, lékařskou), s tiskem i obrazovými prameny a zjistili, že naši předci, kteří zalidnili 19. věk, se od nás zas tolik nelišili.

Celková charakteristika "dlouhého" 19. stol. a každodenní život jednotlivých sociálních vrstev české společnosti. Tematicky různorodé kapitoly se vztahují k různým oblastem soukromého i společenského života vznikající občanské společnosti. 19. stol. jako období zásadních společenských proměn - industrializace a urbanizace, vznik národních států, hospodářský vzestup a zlepšení sociálního postavení a vzdělání lidových vrstev, formování politických a občanských postojů, zvyšující se účast na politickém životě země atd. Jednotlivé oblasti každodenního života našich předků - životní cyklus, rodinný život, domov a bydlení, vzdělání a volný čas, společenský život, sportovní aktivity, svátky a slavnosti, péče o zdraví a hygiena, strava a stravování, oblékání a móda, cestování atd. Práce z oblasti kulturních a sociálních dějin, dějin každodennosti, dějin mentalit, etnografie, historické demografie.

Ženský svět byl po staletí světem intimním, reflektovaným knižní, nástěnnou i závěsnou malbou, dobovou naučnou i krásnou literaturou, epistolografií, zčásti pozůstalostními inventáři, účty a prameny osobní povahy - dopisy, deníky a memoáry. Diplomatický materiál vznikl téměř výhradně činností mužů, archivní prameny institucionální povahy (s výjimkou soudních akt a policejních protokolů) vypovídají o ženském světě méně a "jakoby nerady". Kniha nahlíží ženu přes témata, která se prolínají celým popisovaným obdobím - partnerství, rodina, vlastnictví, veřejný život, vlastní identita, vzdělání, mecenášství… Zajímavá je rovněž analýza stereotypů ženství ve vztahu žena-muž a otázka ženských archetypů.

Podtitul: Žena v minulém století Autorka se zamýšlí nad postavením ženy v české společnosti v kontextu dějin kultury každodennosti zhruba od 40. let 18. století do přelomu 19. a 20. století. Na základě pramenů sleduje život žen – především středních vrtev s průhledy do prostředí šlechtického, venkovského a dělnického – od narození k období zralosti, manželství a mateřství.... celý text

První kniha, která chce českému čtenáři přiblížit svět dítěte v období novověku. Chce ukázat, v čem je toto období významné v otázce chápání osobnosti dítěte, co všechno předcházelo 20. století - století kultu dítěte, kde hledat onen zlom, kdy dítě přestalo být nehotovým dospělým a stalo se osobností a kdy začalo být chápáno jako specifická, první, základní a rozhodující fáze vývoje člověka.

Celobarevná jubilejní publikace k 60. výročí vysokého školství v Pardubicích obsahující množství dobových fotografií a příloh. Z obsahu: Československé vysoké školy po druhé světové válce. Pardubice - město (nejen) chemického průmyslu. Založení Vysoké školy chemické v Pardubicích. Vývoj Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích do roku 1968. Počátky a konce Pražského jara. Šedivé bezčasí. Sametová revoluce v Pardubicích. Cesta k Univerzitě Pardubice. Veřejná vysoká škola. Budovy. Knihovna. Tělovýchova a sport. Vysokoškolský umělecký soubor. Nadace. Slavná jména, čestné doktoráty. Současnost. Přílohy. 2. vydání

Oznamuje se láskám našim aneb Svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí . Sborník z konference konané 13.–14. září 2007 ve Východočeském muzeu v Pardubicích (pořádané ve spolupráci s Katedrou historických věd Filozofické fakulty Univerzity). Redakce: Martina Halířová

Gabriela ze Schwarzenbergu žila v letech 1825–1843. Publikace obsahuje edici rukopisu jejího románu, souboru dopisů a deníku z cest po Evropě. Zajímavým způsobem nám přibližuje život šlechtičny v polovině 19. století. Publikace provázená černobílými i barevnými vyobrazeními je třetím svazkem edice Manu propria. K vydání připravily Milena Lenderová a Jarmila Plšková. -- zdroj: www.kosmas.cz --

V novém svazku edice Stručná historie Milena Lenderová živě a se smyslem pro detail i pro širší souvislosti líčí dějiny žen v českých zemích od středověku po práh 21. století. Shrnuje a vysvětluje, jak se v průběhu dějin proměňovala dívčí puberta, s jakými ambicemi vstupovaly v různých dobách ženy do manželství či jak vnímaly své mateřství. Přichází s novou historickou perspektivou v pohledu na násilí vůči ženám ve veřejném i soukromém prostoru a zamýšlí se nad tím, jak se v průběhu staletí měnila ženská sexualita. Sleduje, kdy a jak ženy pronikly na trh práce a na univerzity, a nezapomíná ani na ty, jež se dostaly na opačnou stranu sociálního spektra – na ženy zločinné.

Od početí a porodu přes výchovu a vzdělávaní a získávaní prvních pracovních zkušenosti až po práh dospělosti v prostředí města, vesnice i šlechtických rodů, v rodině, ve škole či sirotčinci, za války i v míru. První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydleni, odívaní či řemeslném zpracovaní hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo badání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru. Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedna o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil. ISBN 978-80-7432-000-2

Životní osudy výjimečné ženy, která se jako první žena v Čechách rozhodla živit výtvarným uměním a tomuto rozhodnutí podřídila celý život. Narážela na nepochopení tehdejší české společnosti včetně vlastní rodiny, dokázala však prosadit svou a nedat se svazovat dobovými představami o poslání ženy a o morálce. Díky častým pobytům ve Francii si naléhavěji než její současníci uvědomovala specifika českých poměrů a mizivou míru společenské tolerance k těm, kdo se vymykali dobovým konvencím.

Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu. Pavlína ze Schwarzenbergu, manželka zakladatele schwarzenberské primogenitury knížete Josefa a švagrová slavného „maršálka“, žije v povědomí veřejnosti jako tragická oběť požáru na rakouském vyslanectví v Paříži v červenci 1810. Tato událost, závažná diplomatická zápletka složitě budovaných rakousko-francouzských vztahů, umožnila kněžně ze Schwarzenbergu „život po životě“. Zemře-li náhle matka devíti dětí, je to vždy tragédie, je-li tato matka známou osobností, stává se taková tragédie majetkem veřejnosti. A tak prvním posmrtným obrazem Pavlíny byl obraz statečné a obětavé matky, která položila život při záchraně vlastního dítěte. Pavlína byla však nejen svým skonem, ale především životem výjimečnou ženou – nejen svým malířským talentem, darem obratné písemné komunikace, ale především tím, že jako jedna z prvních urozených žen přijala za svůj model rousseauovské matky. Přitom dostála všem požadavkům reprezentace rodu, společenského života, filantropie, udržovala rozsáhlou korespondenci s mocnými tehdejšího světa,např. s knížetem Metternichem, přátelila se s paní de Staël apod. Prostřednictvím jejího příběhu tak nahlížíme i do každodenního života ženy z nejvyšší šlechtické společnosti.

Je povinností jedince obětovat své štěstí zájmu národa? Zdeňka Havlíčková (1848-1872) v tomto ohledu zklamala, v jejím osudu se střetávají národní zájmy a právo jedince na osobní štěstí. Možná by se tato osiřelá dcera Karla Havlíčka, vychovávaná v láskyplném prostředí své tety, byla vdala nebo by hledala svou obživu coby vychovatelka či společnice. Národem prohlášenou "dceru národa" však táhlo srdce "špatným" směrem, k rakouskému důstojníkovi, a tak Zdeňka umírá ve svých čtyřiadvaceti letech jako národem zavržená a stává se bezděky tragickou postavou nacionálně-ideologických her ambiciózních politiků.

Porodní bába byla od nepaměti součástí místní kolektivní paměti – byla vnímána jako inventář obce, podobně jako farář, učitel, starosta; bábu potřeboval každý. Stála u biologického (vymanila dítě z lůna matky) i sociálního zrození (držela ho při křtu, občas byla kmotrou). Podílela se i na jiných úkonech, hrála důležitou roli při přechodových rituálech: zrození, křtu, úvodu i smrti. Přibližně v letech 1850–1950 se prohloubila profesionalizace porodnické pomoci. Přešla od sousedské výpomoci k povolání, které bylo třeba legislativně zakotvit: během sta let se porodní bába změnila v porodní asistentku. Kniha sleduje změny legislativního rámce, ohraničujícího život a činnost porodních babiček, institucionalizaci babického vzdělání, analyzuje proměny vztahu porodních bab a církve. Věnuje pozornost proměnlivě harmonickému a disharmonickému vztahu porodních bab a lékařů a rovněž genderovým stereotypům, které byly v tomto segmentu dějin vzhledem k porodní asistentce nejvýraznější. Báby jsou představeny i jako profesní skupina; lze sledovat, jak často a jakým způsobem porušovaly ve své nelehké praxi zákon. Závěr knihy se věnuje postupnému sebeuvědomování porodních asistentek, hledá odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem se začaly hlásit o svá práva, proč odmítaly označení „bába“ a usilovaly o „důstojnější“ název „porodní asistentka“.

Každá společnost má své vidění světa, koncepci života a času, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší, který je proto kulturně a historicky závislý. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale také naopak vnímat jako něco, co je zprostředkováno jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel. Jako každá společnost, i společnost českých zemí „dlouhého“ 19. Století byla charakteristická svým vlastním viděním těla.

Monograie je věnována evropské gastronomii od středověku do 20. století, geograficky je zaměřena na střední Evropu. Vychází z předpokladu, že jídlo uspokojuje jednu ze základních životních potřeb a způsob tohoto uspokojení se proměňuje jak ve vztahu k době, zeměpisné poloze a vývojovému stupni lidské společnosti, tak v závislosti na příslušnosti k té které sociální, případně profesní vrstvě. První svazek se skládá ze čtrnácti chronologicky řazených kapitol, které - většinou metodou sondy - přibližují nejrůznější aspekty dějin stravování v Evropě v širokém chronologickém i teritoriálním záběru. "Ambiciózní projekt ukotvený v prostoru Evropy má široké rozpětí - sledovaný časový úsek zasahuje středověk až po osmdesátá léta 20. století. Prostřednictvím stravy je zde definován životní styl společnosti včetně stravování armády či civilního obyvatelstva v období válek. Předností záměru je, že se nesoustředí jen na dílčí časové či sociální téma, jak to dle svého zaměření až dosud činí jednotlivé historické disciplíny, ale pokouší se prezentovat komplexní obraz. Tato komplexnost i širší časový a geografický záběr jsou předností a přínosem předkládané kolektivní monografie." PhDr. Hana Dvořáková (Etnografický ústav Moravského zemského muzea).

Sborník příspěvků ze IV. pardubického bienále 2006. Oblasti přednášek: Gender - koncept a historiografie; Žena - status - profese a Prameny a jejich řeč.

Třebaže se válečné operace let 1914 až 1918 českých zemí bezprostředně nedotkly, válka zasáhla naše území v té nejméně očekávatelné podobě. Odchod otců a učitelů na frontu, pokles reálných příjmů, všeobecný materiální nedostatek, přídělový systém, pracovní nasazení nedospělých a nakonec ještě epidemie španělské chřipky, to vše se podepsalo na citovém traumatu, podlomeném zdraví a sociální bídě válečných dětí.

Sborník příspěvků z mezinárodního vědeckého sympozia v Českém Krumlově v roce 1995.

Historie, která v posledním více než půlstoletí zažila několik paradigmatických obratů, přidala nedávno další – obrat, kterému se říká animal turn: zvířata, která až dosud hrála v zorném úhlu historiků spíše okrajovou úlohu, se začala drát do jeho centra. Oprávněně, vždyť se na vývoji lidské civilizace aktivně podílela – poskytovala lidem potravu, materiál na oděv i obydlí, stála u zrodu jejich primární logistiky, budila kladné i záporné emoce. Inspirovala k uměleckým dílům, poskytovala podívanou a zábavu. Brát v potaz kategorii „zvíře“ znamená uvažovat v kontextu politiky, ekonomiky, náboženství, společnosti i kultury. V západní Evropě zaznamenala v posledních letech animal history, „historická zvířecí studia“, velký rozvoj. Vznikla řada prací chápající zvířata jako opravdové kulturní subjekty, jejichž chování je legitimním tématem historické analýzy. Kniha Zvířata a jejich lidé, jeden z prvních pokusů integrovat „animal turn“ do české historiografie, nabízí řadu pohledů na vztah lidí a zvířat. Předkládá způsoby, jimiž lidé své zvířecí souputníky zobrazovali, všímá si jejich chovu a zužitkování, jejich „léčivé síly“, zvířat v roli darů, společníků a přátel.

Dějiny každodennosti "dlouhého" 19. století. 1. díl, Dějiny hmotné kultury.

Chronologický rámec publikace zahrnuje dějiny postavení žen v Evropě od středověku po současnost. Obsahuje konflikt mezi humanistickým smýšlením a středověkými předsudky a posléze dokládá emancipaci žen ve společnosti i politice v průběhu 20. Století. Publikace, která poskytuje průřez dějinami každodennosti i historickými událostmi, je určena jak odborníkům, tak široké veřejnosti.

Českému čtenáři se poprvé dostává do rukou dílo, kde autorka bez moralizování a hledání senzací představuje prostituci v Českých zemích v dobách rakousko-uherské monarchie a v počátcích Československé republiky. První část knihy je věnována definici prostituce, komentáři literatury a pramenů k tématu a historickému vývoji „nejstaršího řemesla“. Další kapitoly srovnávají jednotlivé druhy prostituce a popisují jejich tři hlavní aktéry: nevěstky, klienty a kuplíře. Závěrečná kapitola se zabývá problematikou vztahu prostituce k pohlavním chorobám. Autorka čerpá z široké škály odborných historických pramenů, z beletrie a velkého množství regionálních studií.

Osobní deníky patří mezi prameny soukromé povahy, teprve v poslední době docenili historikové jejich význam. Ženskými deníky se v českých zemích zatím nikdo nezabýval, dlouho se zdálo, že se jich dochoval jen zlomek. Až na výjimky souvisí vznik ženských autobiografických textů deníkového či memoárového typu s osvícenstvím; na rozdíl od historicky starších deníků mužských se objevují právě tehdy, a stejně jako ony nejdřív v šlechtickém prostředí. V průběhu dlouhého 19. století jich v českých zemích přibývá a sociální i věkové spektrum jejich autorek se rozšiřuje. Zhruba sedmdesát objevených deníků přibližuje svět dívek, mladých i starších žen předminulého věku: jejich každodenní starosti, zájmy, lásky i trápení.

Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí – od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé, jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě (například životní pojištění nebo předpisy požární ochrany).

Rozlehlost pole rozpínajícího se mezi naprostoudeterminací biologické podstaty jedince a absolutním vlivem sociálního prostředí, lze chápat jako motivaci k výzkumu historických aspektů vnímání těla. Tělo v soudobém sociálněvědním bádání nepředstavuje neměnný fyzický objekt, naopak, důraz při zkoumání dějin těla je kladen na proměnu a vývoj funkcí, kterýchmůže tělo nabývat ve vztahu jedince a společnosti. Z tohoto důvodu se bádání o těle rozvíjí především na bázi mezioborových přístupů a širokého spektra zkoumaných témat a užívaných metod. V historii je tělo pojímáno jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se jeho nositel zrodil, v němž žil a zemřel. Každá společnost je podle tohoto přístupu charakteristická svým vlastním viděním těla. Historik jej proto nemůže považovat za danost, ale naopak za něco, co je nám zprostředkováváno systémem kulturních významů.Dějiny těla jsou charakteristické sledováním principu vzájemného ovlivňování biologických konstant lidství, tedy lidského těla a vlivu kultury, spolupůsobící na utváření lidské individuality. Publikace Dějiny těla: prameny, koncepty, historiografie přináší studie věnované těmto proměnám chápání těla v českých zemí

Karol Veľký a Karlovci, rozvoj vidieka a miest v čase katedrál, storočná vojna alebo sto rokov pohrôm, od Francúzska kráľov k Francúzsku cisárskemu, reformácia a protireformácia, od absolutistickej monarchie k francúzskej revolúcii, neodolateľný vzrast Napoleóna Bonaparta, stroskotanie konštitučnej monarchie, kolonizácia, vlastenecká vojna, šialené roky a ich rendez-vous v Paríži, dve Francúzska, tridsať slávnych rokov, návrat de Gaulla, premeny identity, Európa - cieľ alebo prostriedok?, charakteristické rysy francúzskej spoločnosti, česko-francúzske vzťahy...

Což se podívat na několik prvních desetiletí 19. století poněkud jinak? Pohledem mladších šlechtických sourozenců, kteří v hledáčku historiků stávali zpravidla ve stínu svých starších bratří? Pohledem prvních balneologů, kteří se právě v tomto období stávají klíčovými postavami a spirity agens západočeských lázní? A což přiblížit poslední věci (urozeného) člověka prostřednictvím dosud nevyužívaných pramenů, úmrtních oznámení? Nebo se podívat na méně známou část Pražského hradu, která se od října 1832 do května 1836 stala dočasným azylem francouzského emigrantského dvora? A jaký cíl mělo, v prostředí tradičních, starých, ba nejvýše postavených elit, cílené zachycení změn, k nimž v tomto období docházelo ve všech oborech lidské činnosti, ve všech oblastech lidského bytí? Změn, které jim mohly být proti mysli? Na tyto otázky hledá publikace Modrá krev v občanském století odpověď.

Dopisy, osobní a cestovní deníky, paměti ... Prameny, které se těší stále větší pozornosti historiků. Nejenže dávají nahlédnout pod strohou slupku "událostí dějin" nabízejíc individuální úhel pohledu, ale přibližují tak daného autora či autorku, kteří k nám promlouvají i přes propast času.

Kolektivní monografie s názvem „Spanilost Vaše cizozemcům se líbí…“ přibližuje v mezioborovém pohledu vývoj a proměny českých kuchařských knih vydávaných v průběhu „dlouhého“ 19. století. Autoři se soustřeďují na otázku, jakou roli tato knižní tvorba plnila v každodenním životě obrozující se české společnosti. Tematicky se věnují podobě gastronomických schémat, která kuchařské knihy svým obsahem přirozeně dotvářely. Stranou autorského zájmu ovšem nezůstávají ani další hlediska potvrzující, že kuchařské knihy mohou být jedním z modelů interpretace veškerých procesů a společenských změn, jež 19. století přineslo v kolektivním i individuálním smyslu.

Historie našeho předního expozičního domu – Paláce šlechtičen – zůstává dlouhodobě spojena především s prezentací národopisných sbírek a s nimi spojených jevů nemateriálního kulturního dědictví naší země. Nově ale také s představením v registru UNESCO stejně tak zapsaného (od roku 2016) českého a moravského tradičního loutkařství. Vlastní minulost Paláce šlechtičen sahá až do závěru 17. století a jeho existence byla dlouho spojena s nadací pro výchovu zchudlých šlechtických a měšťanských dívek. Právě povědomí o této nadaci se dlouhodobě propsalo do kolektivní paměti města Brna a podnes resonuje v užívaném názvu této budovy – Paláce šlechtičen. Právě jeho počátky a zajímavá historie (i v kontextu samotného fenoménu nadačních domů) se tak nyní dočkává náležitého historického zpracování. Věříme pak, že touto publikací, kterou nyní držíte ve svých rukou, tak alespoň částečně zaplníme mezeru v poznání naší historie spojené s Palácem šlechtičen, který nadále zůstává nepřehlédnutelnou dominantou jednoho z rohu centrálního brněnského náměstí Svobody a alespoň dílčím způsobem tak splatíme náš dluh jejímu poznání.