Homo ludens

More about the book

Vedle vlastní historiografie a historiografie kultury se Huizinga zabýval i oborem, který bychom dnes mohli nazvat kulturní sociologií či kulturní morfologií, to jest zkoumáním postupného zrání a utváření kultury. Huizingovo historické zaměření a koneckonců i jeho zájem o středověk a počátek novověku jsou ostatně patrné i v knize, která se nyní oprávněně dostává českému čtenáři do rukou: v knize nazvané Homo ludens - hrající si člověk, člověk ve hře. Dvojjediné téma „hry a kultury“, které se stalo hlavním námětem Huizingovy práce, je téma rozhodně přitažlivé; už samo sebou, ve svém spojení i ve svém vnitřním vztahu vzbudilo zaslouženou pozornost a našlo si dost následovníků. Tím zajímavější, že od samého počátku a od svých prvních podnětů, ač to tak možná nebylo ani myšleno, nezaujalo ani tak historiky či historiky kultury, jako spíše dalo podnět k vážnému zamyšlení nad tím, jako roli hrála a hraje v lidském životě vlastně hra. Úryvek z doslovu Jiřího Černého „Člověk a hra u Johana Huizingy.“