Jan Gabriel Books

Żyć Bogiem Okres zwykły od niedzieli I do XII

Żyć Bogiem Okres zwykły od niedzieli XIII do XXIII oraz uroczystości, święta, wspomnienia w tym casie przypadające.

Żyć Bogiem Okres zwykły od niedzieli XXIV do XXXIV

Le tour de Gamahad était venu. A vingt-six ans, il devait s'acquitter d'une mission dont il ignorait l'objet, ce qui, comme bien l'on pense, le tourmentait au plus haut point. Comment ne pas faillir à la tâche lorsqu'on ne connaît pas la raison de cette tâche ?

Kniha básní českého surrealistického básníka. Jan Gabriel (* 16. 7. 1949 v Praze) byl od absolvování Střední knihovnické školy zaměstnán jako knihovník. Od počátku 70. let se věnuje poezii, překládá z francouzštiny a vytváří alchymáže a koláže. Debutoval roku 1973 v brněnském ineditním sborníku Koruna, roku 1974 vydal strojopisně básnickou sbírku Pytel hudby. V 70. a 80. letech se podílel na vydávání samizdatového časopisu Doutník. Měl několik samostatných výstav u nás i v zahraničí a účastnil se řady výstav kolektivních. Své básně, literární kritiky a výtvarné práce publikuje v Analogonu, Literárních novinách, Hostu a Tvaru (zde v edici Tvary vydal roku 1994 básnickou sbírku Pro smích kapek), v zahraničí v časopisech Melog, Brumes Blondes, La Crecelle noire a Camouflage. V současné době pracuje jako redaktor Hospodářských novin. Určující setkání: s Ladislavem Novákem (1971), Pavlem Řezníčkem (1972), Alenou Nádvorníkovou (1994).

Básně Joyce Mansourové jsou napsány mezi dvojími dveřmi, mezi dvěma dostaveníčky, v zadním sále kavárny, v koupelně nebo v nádražní čekárně jsou napsány automaticky, tak jako byly napsány některé z nejlepších surrealistických básní, v onom zázračném stavu roztržitosti, který napomáhá volným asociacím, krátkým spojením mezi jednotlivými slovy a obrazy. Všechny básně Joyce Mansourové skládají dohromady jakýsi obdivuhodný nesouvislý film, ovládaný jediným obscedantním pocitem, jaký vzbuzují některé sny, v nichž nám něco neznámého, někdy i pošetilého a matoucího, ruší zdánlivý řád i chaos našeho života.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize.

Básnická sbírka surrealistického básníka, kritika, překladatele a kolážisty.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize.

V povědomí čtenářů je Jan Gabriel zapsán jako suverénní autor jemných i ironických veršů svébytného „surrealistického civilismu“. Sám o své poesii říká: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako abstraktní, často jen rozmazané kdesi v zapadajícím slunci nad karlínským viaduktem, banálním i poněkud zlověstným, který pouze čas od času čeří vzduch. Jako když chceme rozfoukat plamínek ve vlastním snění, aby ho o chvíli později málem zase sfoukla deklasovaná strohost a nečitelnost burzovních zpráv.“